Článek
Začátek 21. století sklízel to, co zasilo století předchozí. Byl to příliš velký důraz na konzumní a psychologické potřeby tzv. obyčejných lidí jako hnacího motoru společenského vývoje. Jako houby po dešti se proto vynořovali svobodně zvolení vůdcové příslušného typu: Putin, Trump, Zeman, Babiš, Orbán, Kaczyňski, Bolsonaro a další.
Koronakrize ale udeřila do všech společností. Jak si s tím dokážou poradit, ukazuje bezpočet příběhů, které se odehrávají před našima očima a zdaleka nekončí. Pro nás je přirozeně nejdůležitější příběh české vlády. Nemá cenu nosit dříví do lesa a vypisovat tady všechny podivné, podezřelé, chybné, ale na druhou stranu i úspěšné kroky tohoto kabinetu. Na to bude čas a místo jinde a opakovaně. Zkusme se zamyslet, jakou pokrizovou budoucnost je tato vláda vůbec schopna zajistit.
Ukázat to lze na jednom příkladu za mnohé. Vysokoškolští studenti jsou proti návrhu úpravy zákona, kterou by Babišův kabinet mladé lékaře zavázal, aby pracovali až čtyři a půl roku po absolvování medicíny v ČR na jednom místě. Podrobnosti jsou zde.
Samozřejmě každého člověka ve věku 50+ napadne shoda s komunistickými umístěnkami. Jsou tam jistě i odlišnosti, ale pokud jde o princip, vrací se Babišova vláda ke svým základním genům, které jsou příbuzné politickým genům komunistů, tedy autoritářů. Stát prostě přikáže. Toto je nahoře bráno zcela vážně jako způsob vyřešení problému. Pro jeho jakž takž úspěšné naplnění je ovšem třeba nechat hranice zavřené navždy. Teď už zavřené jsou.
Babišovy lidi nenapadne, že v pokrizovém světě bude možné zvýhodnit společnost jinak. Zrovna medicína se stane žádanou nevěstou a lékaři a vědci v této oblasti budou na výsluní. Už z důvodu přání přežít další pandemie. Chytrý stát by přestal přednostně lít peníze do jízdného pro důchodce a začal by masově investovat, bez příkazů, do nejlepších mozků v medicíně a v dalších sférách, kde jsou v Česku výjimeční lidé. Jen se podívejte na tu vlnu nápadů v technologiích!
Jenže Babiš už před krizí rozjel nepřátelské převzetí státu a v tomto procesu se cení jediná dovednost, oddanost Velkému šéfovi zde. Jiné cesty než ke státu jako ke své firmě schopen není. Takový stát, a s ním společnost, bude ale v nových podmínkách v nejlepším případě chudým příbuzným chytřejších národů, které dokážou chytit šanci za pačesy.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Změna musí proběhnou pod čepicí. A tahle to být z definice nemůže zde.