Článek
Nikdo až na pár lidí (nemám na mysli Zemanovu rodinu), kteří uzurpovali přístup k prezidentovi a nezveřejňují, v jakém je doopravdy stavu, neví, nakolik je prezident schopen vést ta povolební jednání, která po něm vyžaduje Ústava. Máme ale úplně všichni bohatou zásobárnu zážitků, které v minulosti jasně ukazovaly, že Miloš Zeman nepojímá svou ústavní funkci jako demokratický prezident, ale má mimořádně silnou tendenci opičit se po východních tyranech. Naděje, že by ho nemoc změnila tak zásadně, že momentálně přestoupil k demokratům, tady teoreticky je, ale je mizivá, téměř nepostřehnutelná.
Přinejmenším část nově vznikající vlády se přitom Zemana, přesněji řečeno jeho voličů a příznivců, bojí jako čert kříže. Předseda nejméně úspěšné strany zastoupené v budoucí vládě, Ivan Bartoš, to řekl naplno: „Myslím si, že v téhle těžké krizi, v níž se Česká republika nachází, každý krok, který se najednou děje mimo systém, i když je daný ústavou, může lidi dále znejistit a mást. Vyvolal by emoce. Polarizace společnosti by zesílila.“
Bartoš se takto vyjadřuje k případné realizaci článku 66 Ústavy, který by v souladu s platnou legislativou mohl odejmout prezidentovi pravomoci spojené se jmenováním nové vlády. Bartoš pokračuje: „Doufejme tedy, že prezidentův stav se zlepší, politicky proběhne vše tak, jak má. Tedy že prezident přijme demisi Babišovy vlády a jmenuje nový kabinet Petra Fialy.“
Doufat může. Stejně tak může věřit, že vyhraje ve sportce. Bartoš předem skládá zbraně a odevzdává vývoj do Zemanových rukou, o nichž ani neví, zda jsou schopny jakýkoli vývoj udržet, anebo se zmůžou pouze na závěrečnou destrukci faktických vítězů voleb.
Nejen u Bartoše se opět objevují zažrané nálady, že kvůli jakési pomyslné jednotě společnosti je lepší podělat se předem, než údajně riskovat rozkol a nepokoje. Jednotnou společnost ale vynucuje jen totalita. Rozkol společnosti existuje a je přirozený. V současné době je v takové fázi, že ti, před kterými Bartoš ustupuje, vás sežerou bez obav o následky. Jde o zápas na pokračování a bez konce, protože i bez Andreje Babiše a bez Miloše Zemana zůstane společnost rozštěpená.
Je jako Pushmi-Pullyu, zvířátko z pohádky Hugha Loftinga, které mělo dvě hlavy, z nichž jedna mluvila a druhá jedla.