Hlavní obsah
Alexandr Mitrofanov Foto: Právo

Očima Saši Mitrofanova: Kdo se bojí berly mrazilky

Alexandr Mitrofanov Foto: Právo
Očima Saši Mitrofanova: Kdo se bojí berly mrazilky

Napsal mi muž, který pracuje ve vysoké funkci pro vládu: „To je hnus. Na hranicích Evropy a v řadě evropských zemí se tlačí desítky tisíc zoufalých lidi, včetně matek a dětí hledajících záchranu v Evropě a my proti nim mobilizujeme armádní a policejní síly.“

S tímto prožíváním současných událostí není sám. Stejně tak jsou tady spousty lidí, kteří by možná měli pro tento přístup pochopení, ale pouze v případě, že by se problém týkal vzdáleného kontinentu. Když je to blízko – ovšem nikoli pod vlastními okny, kde Vietnamci úspěšně vedou své večerky a Ukrajinci dělají výkopové práce – mění se jejich úhel pohledu na prudce odmítavý.

Je samozřejmě možné vzájemné obviňování tu ze sluničkářství, tu ze zabedněnosti. Ano, tato dělící čára existuje a bude dál ztěžovat společný život. Uprchlická krize, po rusko-ukrajinské válce, se stala jen katalyzátorem, který uspíšil odkrytí skutečných tváří. Jenže takhle se brzy morálně vybijeme a zůstane pouze úhor zalidněný vystresovanými jedinci.

Už jako dítě mě upoutala epizoda z Mrazíka, kdy se živý ptáček v mžiku stává mrtvou hmotou. Proč? Na to má Mrazík pohotové zdůvodnění: „Kdo se blízko mé berly ocitne, usne a už nikdy neprocitne!“ Závan osudu, jehož služebníkem je dokonce sám pán lesa, je tady vlastně hrůzostrašný, ale my ho zpravidla vytěsňujeme. Protože znamená smrt.

V moderní evropské společnosti se proto raději obchází skoro všechno, co je s tímto nepříjemným mementem spojeno. Ošklivost, stáří, slabost, neúspěch, chudoba, pak jevy neznámé, protože mohou hrozit zbouráním hnízd a bublin, kde se schováváme před neodbytnou smrtí. Jaký div, že když lidé slyší, čtou a dálkově pozorují – ve skutečnosti však vnímají jen přístupy, pohledy a názory jiných – zvěsti o chaosu, zmatku, bídě, agresi, rozbití pracně poslepovaných existencí, vzpříčí se v mnoha z nich emoce. Protože to vnímají jako vzkazy od největší berly mrazilky.

V tu chvíli jsou v háji tisíciletí civilizačního vývoje. Hlásí se a vítězně vykukuje chlupatý prapředek. Jak je možné ho zahnat zpátky do podvědomí, dokud neovládl veřejný prostor se vším všudy a nenahrál vždy připraveným vůdcům? Úspěch zaručen není, ale měly by se použít právě civilizační nástroje, zejména politika coby racionalizace strachů.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Články autora

Jsou to politici, kteří by měli být schopni říci lidem bez strašení, přehánění nebo bagatelizace, kde jsou rizika, jak jim čelit a co konkrétně pro to udělají. Jde to, ne že ne. Zatím ale připomínají mnozí klíčoví hráči loupežníčky, kteří vyrazili na Ivánka. Víme, jak to dopadlo.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků