Článek
Bratrská pomoc, jak byl oficiálně nazýván vpád vojsk Varšavské smlouvy vedený Sovětskou armádou, se uskutečnila v jiné době za jiné situace. Podstata letošního vpádu na Ukrajinu, invaze z roku 1968 i potlačení maďarského povstání v roce 1956 je však stejná.
Cílem byla snaha Moskvy udržet si moc nad oblastmi, které chtěla mít pod kontrolou.
Sovětský imperialismus – spojení působící v marx-leninské terminologii naprosto absurdně, protože komunisté měli bojovat proti imperialismu, přesto je přesné – byl stejný jako imperialismus ruský, ať už carský, nebo současný putinovský. Snahou je udržet a rozšířit říši.
Pokud se nějaká území ztratí jako po říjnové revoluci v roce 1917 nebo při rozpadu SSSR v roce 1991, je nutné je získat zpět bez ohledu na cenu. Lze se kvůli tomu klidně spojit i s Hitlerem, jak to udělal Sovětský svaz v roce 1939, když měl možnost dostat kus Polska a mít volnou ruku v Pobaltí, aby o rok později napadl Finsko.
Proto se v Rusku hovoří o Velké vlastenecké válce, která začala německým útokem v červnu 1941, a ne o druhé světové, protože na jejím začátku byl SSSR mezi agresory a spojencem nacistického Německa. Podle této nepsané doktríny muselo Rusko zasáhnout v roce 2008 proti Gruzii, která začala moc koukat po Západu a chtěla do NATO.
Vývoj před rokem 1968 ukazuje, že pokud jde Moskvě o její zájmy, nelze jí věřit ani slovo, stejně jako v případě Ukrajiny. Do poslední chvíle totiž tvrdila, že nezaútočí.
Když v prosinci 1967 pozval do Prahy tehdejší generální tajemník KSČ a současně československý prezident Antonín Novotný Leonida Brežněva, aby mu pomohl zůstat u moci, kterou ohrožovali reformisté, sovětský vůdce dal najevo, že se angažovat nebude, když řekl onu slavnou větu „Eto vaše dělo”. Nebylo.
Novotnému pomáhat nemínil, boj o moc mezi stranickými frakcemi ho nezajímal do té doby, než si uvědomil, že pražské jaro zachází moc daleko. Ne snad, že by někdo plánoval demontáž socialismu, většina obyvatel se neplánovala vrhnout do náruče Západu. Chtěla dál socialismus, jen s lidskou tváří. I to stačilo.
Kreml hned mluvil o kontrarevoluci a hrozbě ze Západu, ale ve skutečnosti se hlavně bál, že by se Československo vymanilo z jeho kontroly a mohlo by se vydat třeba jugoslávskou cestou. Nešlo mu o ideje, ale o nadvládu. Bylo mu jedno, jak moc bude Československo komunistické, hlavně aby bylo poslušným vazalem.
Navíc byla v roce 1965 uzavřena tajná mezistátní dohoda, na jejímž základě měly být na území Československa v roce 1967 vybudovány tři sklady sovětských jaderných hlavic, a stavební práce už probíhaly.
O ně Moskva nechtěla přijít, stejně jako teď chce mít jistotu, že přístavy na Krymu budou pod její kontrolou. Poloostrov pro jistotu anektovala.
A podobně jako před vpádem na Ukrajinu předcházelo i srpnové invazi vojenské cvičení, červnová Šumava 1968. Rusko svůj postup nemění.
Pohled na hrdinně se bránící Ukrajince v nás může vyvolat stud, protože my jsme zbraně nepozvedli, jenomže situace byla jiná. V první vlně napadlo 15milionové Československo přes sto tisíc vojáků, asi tolik jako letos v únoru čtyřicetimilionovou Ukrajinu.
Do útoku se tehdy zapojily i polské, maďarské a bulharské jednotky (odmítli jen Rumuni) a útok byl veden i z NDR, zatímco na Ukrajině bojují Rusové sami a Bělorusko poskytlo pro útok jen své území.
Hlavně by nám však na rozdíl od Ukrajiny nikdo nepřišel na pomoc, do republiky by neproudily ze všech stran moderní zbraně. Západ by nezasáhl, uvědomoval si, že v rozděleném světě by jakákoli vojenská akce mohla změnit studenou válku v horkou jadernou a za to nějaké Československo nestálo.
Navíc naše komunistické vedení zradilo své ideály i vlastní lid, který mu věřil. Už 27. srpna podepsalo v Moskvě Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR, ve kterém přijalo bratrskou pomoc. Jedním slovem ostuda. Podepsat odmítl jen František Kriegel, narozený mimochodem ve Stanislavivu, což je dnešní Ivano-Frankivsk na Ukrajině.
Stydět se také můžeme, jak rychle většina lidí rezignovala, nechala se koupit pár jistotami slíbenými Gustávem Husákem, a jak snadno přijala normalizaci. Jejích odpůrců bylo jen pár, disidentské hnutí bylo omezené.
Stín padesátých let s jejich hrůzu vzbuzujícími procesy sice ještě nevybledl, ale převažovala v tom snaha nemít problémy a nějak proplout.
Množná i proto můžeme dnes zase slyšet hlasy lidí hájících Rusko.
Dokonce jsou mezi nimi i ti, co zažili osmašedesátý a dopadla na ně normalizace. Vím, že lidé mají tendenci si s odstupem idealizovat doby, kdy byli mladí, a vadí jim, že po roce 1989 ztratili některé sociální jistoty, ale hájit kvůli tomu Putinovu agresivní politiku?
To pomalu působí jako stockholmský syndrom nebo strach ze svobody dělat vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.