Hlavní obsah
Jaroslav Šonka Foto: Právo

KOMENTÁŘ: Samolibost, malá česká - Jaroslav Šonka

Při průzkumech veřejného mínění v Česku je nápadný fakt, že existuje propastný rozdíl mezi pociťovaným a reálným nebezpečím. Svědčí o tom nejlépe odhad, kolik cizinců doma máme, a desateronásobné nadhodnocení reálných čísel u řady respondentů. Ne jedno procento, což je realita, ale procent deset, tak odhaduje podstatná část české veřejnosti.

Jaroslav Šonka Foto: Právo
KOMENTÁŘ: Samolibost, malá česká - Jaroslav Šonka

Její reprezentanti, tedy typičtí Češi, rádi chodí do restaurací, kde je obsluhují Turci, Arabové, Italové, Španělé, ale z celkového politického jevu mají strach. S pohledem na počet lidí, které jsou naše politické struktury svolné přijmout (a letos se mluví o 400), začínám počítat.  Je to 0,004 % populace.

Komunisté v posledních volbách do Sněmovny dostali 15 %, volilo je téměř tři čtvrtě miliónu osob. Na rozdíl od uprchlíků mám před nimi opravdu strach. Již jednou jsem před nimi utíkal a jejich počet mě opravdu děsí. Pak jsou tu národovci z ODS, kteří často patří ke svazákům přebarveným po roce 1989. Jejich přívrženců bude ve srovnání s komunisty asi polovina. Když pak připočteme šovinistické strany a okrajové figury sociální demokracie, jsme brzy nad 1,5 miliónu. Nevoličů, kteří z velké části zastávají šovinistické názory, máme zhruba 3,5 miliónu. A to je dohromady již většina populace potenciálních voličů.

V atmosféře dané touto většinou se není co divit, že politici většiny stran hledají líbivý profil a angažují se jednoduchými populistickými hesly. Mechanismus vysvětlování či politický leadership jako by neexistovaly. Naopak podbízení je politickou metodou. V poslední době se zdá, že tato souvislost či tento mechanismus vede k úpadku politického povědomí jak politiků, tak jejich voličů. Je to negativní a samovolně se posilující proces.

Máme problém s tím, jak iniciovat diskusi, která by vedla ke zpětným vazbám, která by byla kritická, ale současně také konstruktivní. V politickém boji tohle znamená riziko. Proto tolik politických hvězd vstupuje do stop starých a dávno prokazatelně chorých politických koncepcí. Proto se posiluje dělení na „my“ a „oni“, proto pojem „tolerance“ dostává tolik omezujících přívlastků. A „multikulturní společnost“ prý ztroskotala. Ale kdo z těch, kteří to tvrdí, ji zažil?

V sousedním Německu sice také existují problémy s poslední vlnou uprchlíků, ale země počítá s přijetím nejméně 100 000 osob. V médiích se píše ovšem nejen o problémech, ale i o fungujícím soužití, o pomoci okolí uprchlických táborů, kde se jedná o dary ošacení, o výuku němčiny ze strany učitelského penzisty, pozvánky na vesnické slavnosti a podobně.

Základ je ovšem v historické zkušenosti. Po válce nacisty deformovaná společnost odmítala přijetí oněch zhruba 14 miliónů vyhnaných. Mezi nimi byly i téměř 3 milióny našich německých krajanů. Ti například Němce na západě šokovali užíváním česneku v kuchyni. Ten totiž nacisté z jídelníčku říšských Němců škrtli poměrně brzo, jako cosi „židovského“. Po roce 1938 už na maličkosti nebyl čas – připravovala se válka, což česnek v Sudetech zachránilo. Tato vlna přistěhovalců a uprchlíků se integrovala za deset let. Hospodářský růst pak do země přitáhl od sedmdesátých let na 6 miliónů přistěhovalců z jižní Evropy a Turecka. Původně panovala představa o jejich návratu, ale odehrálo se to jinak.

Tak zůstalo v zemi na 3 milióny muslimských Turků, kteří dnes často mají německé občanství a jejichž elity jsou už dávno v parlamentech i vládách. A naprostá většina z nich jsou lidé poklidní a integrovaní. Předseda strany Zelených Cem Özdemir, mluvící samozřejmě perfektně německy (s perfektním švábským přízvukem), ale ovládající turečtinu, je důležitým německým kritikem totalitních náběhů tureckého prezidenta.

U nás se mediálně dozvídáme málo o integraci, ale zato hodně o tzv. „no go areas“, ke kterým ovšem patří nejen kouty s islámskými radikály, ale právě i s „čistokrevně německými“ neonacisty. Ti pak paradoxně využívají demonstrace saské PEGIDY k polarizaci společnosti. Jsou vlastně velmi podobně problémoví jako islámští radikálové, zapalují útulky pro uprchlíky a profilují se bojem proti demokracii a toleranci.

Jaroslav Šonka

Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.

Více o autorovi

Komentáře autora

Nevědomost o tom, co lidská pestrost znamená, kulturně i ekonomicky, je fatální. Je to nevědomost, která omezuje i sílu naší demokracie. V médiích nacházíme jen hlasy „pro“ a „proti“ a diferencované pozice jako by neexistovaly. Moje dcera, která chodila na jedno gymnázium v Berlíně, kroutí hlavou. Měla spolužactvo turecké, židovské, z různých afrických uprchlíků, dokonce i německé, kterého byla snad polovina, a všichni uznávali, že s tátou mluví česky. Byla to integrovaná třída. O této normálnosti se v české diskusi nedozvíme.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků