Článek
Na tiskové konferenci jsme ale byli upozornění, že ta aktuální a nová opatření nejsou lockdown, neboli česky řečeno uzávěra. Budou totiž kupříkladu fungovat fabriky, neboť průmysl tvoří přibližně třetinu HDP České republiky. Vysvětlení podal ministr Havlíček. Stejně tak člověk dostane něco na zub, léky v lékárně a bude moci jít na čerstvý vzduch a do práce, pokud mu ještě nějaká mimo domov zbyla. Ba co víc, bude možné vyrazit na chatu a do zahraničí.
Technicky vzato se opravdu nejedná o lockdown, neboli česky řečeno uzávěru. Určité menší svobody pohybu zbyly. Je jich ale tak málo, že de facto to lockdown je, přičemž naprosté zastavení života země společně s úplným zákazem vycházení by byla jen poslední kapka do hořkého poháru salámové metody zavádění opatření, která se zatím moc funkčně neprojevila. Je také s podivem, že omezení pohybu neznamená i cesty na chaty, kde v zahrádkových koloniích často stojí jedna chata na druhé. Ruka státu je navíc daleko, tak co by se lidé nesdružovali.
K tomu, aby lidé přestali vyhledávat, jak se setkávat, je potřeba důvěry v přijatá opatření. Tak jako s každou normou je pro účinnost nezbytné, aby byly splněné minimálně následující podmínky. Ti, kterých se to týká, musí v opatřeních spatřovat smysl, pokládat je za užitečné, prospěšné a logické. Pokud tomu tak není, může se stát postavit třeba na hlavu. A to i za pomoci donucovacích nástrojů policejních a pokut.
Problém je, že od jara uběhla dlouhá doba a lidé jsou pochopitelně unavení. Jak ukazují sociologické průzkumy, protiepidemickým opatřením důvěřují stále méně. Stále méně je tudíž hodlají dodržovat.
Argument, že hrozí přetížení zdravotního systému, je samozřejmě platný a hrozivý. Ovšem za prvé, stěží naprosté skeptiky přesvědčí skutečnost, že hospitalizovaných je přibližně 3,9 procenta nakažených. A to ještě nedávno ministr Prymula přiznal, že na takových čtyřicet procent vlastně v nemocnicích být nemusí. Jen se dotyční nemají kam vrátit, protože už nemají příznaky, ale například do sociálních zařízení je zatím zpět nevezmou. Lid méně odmítavý může napadnout, jak je možné, že od jara není zdravotní systém připravený natolik, že se musí stavět nouzové nemocnice. Nejpalčivější otázka však zní, co bude s těmi, kteří v malém letním okénku nestihli operace odložené na jaře.
V této atmosféře je doufání vlády, že lidé začnou najednou spolupracovat, opravdu zbožné přání. Situaci nepřispívá ani ta část opozice, která zapomněla, že i ona na počátku léta slavila konec minulého lockdownu. Na rozlučku s uzávěrou připíjeli i u stolu na Karlově mostě. Jedno se ale vládě musí nechat. Zaváděním dalších a dalších opatření hrozí, že příští volby Babišova skvadra – doprovázená Hamáčkovým ČSSD – sladké vítězství na celé čáře tváří v tvář pokořeným politickým sokům slavit nebude. Ne že by to sokové udělali mnoho lépe, prostě vládní ansámbl to nezvládnul sám.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Ve svém výkladu premiér a jeho vláda vsadili na záchranu životů navzdory ekonomickému a politickému riziku. V pohledu opozice manažersky řízená vláda zanedbala, co mohla a ohrozila životy i ekonomiku. Čas lámání chleba probíhá v přímém přenosu každý den. Babiš měl tedy pravdu. Na účtování, kdo udělal jaké chyby, bude času dost po krizi. Pokud skončí. Účet se uzavře a splatí už brzy u voleb. Salámová metoda je čím dál více zprofanovaná. Pochopitelné by bylo buď zavřít vše a to vynutit, nebo jen chránit zranitelné skupiny a snažit se o kolektivní imunitu.