Článek
První poučení je, že z neustálých výzev k mírovému urovnání toho či onoho konfliktu si nikdo nic nedělá. Rozhoduje síla, ochota ji použít a vhodné pobídky znepřáteleným stranám, aby uzavřely příměří. V případě Libye platí, že pokud chce Unie mír dle svého gusta, bude muset dříve nebo později vyslat vojáky na mírotvornou misi. Jen oddělení bojujících stran v kombinaci s nabídkou financí na obnovu země něco zmůže.
Druhé poučení zní, že za neakceschopnost se tvrdě platí, obzvláště v případě blízkého sousedství Unie. Pokud chtěla Unie zasáhnout, zbrojní embargo mohla a měla vynutit už dávno. Mezitím totiž polního maršála Haftara i jeho konkurenta premiéra Sarrádže vládnoucího v Tripolisu vyzbrojily státy, které si jejich prostřednictvím hřejí svou polívčičku. Případně země, které se neštítí prodávat zbraně oběma stranám, protože kšeft je kšeft. Trefně se vyjádřila zvláštní zmocněnkyně OSN pro Libyi Stephanie Williamsová. Podle ní je vynucování zbrojního embarga v tuto chvíli „vtip“.
Unie doplatila na vnitřní spory mezi Francií podporující Haftara a Itálií podporující Sarrádže. Doplatila také na logický fakt, že státy dále od Libye konflikt ovlivňující přímo Evropu nemusí moc pálit. Migranti a pašeráci z rozvrácené země směřují hlavně na jih Evropy. Logický je tedy názor nového šéfa unijní diplomacie Borella, že by se v otázkách zahraniční politiky mělo hlasovat většinově. K praktickému užití bude ale potřeba hodně peněz, protože každou část Unie pálí něco jiného. Pobaltí nebo Polsko určitě budou chtít svůj podíl, protože je zajímá nejvíce Rusko.
Třetí poučení zní, že než se někdo rozhodne šířit demokracii a její hodnoty ohněm a mečem, měl by dvakrát zvážit důsledky. Nebožtík libyjský diktátor Kaddáfí starý kontinent před svým pádem varoval slovy, že právě on drží zemi stabilní. Ironií dějin je, že padl ve chvíli, kdy Západu podal vstřícnou ruku, vyhlásil konec státnímu terorismu, snaze získat jadernou zbraň a podobně. Evropské vlády by si také měly pamatovat, že ne vše, co se hodí jejich spojenci ve Washingtonu, hodí se i Evropě.
Však Donald Trump mnohokrát vzkázal, že kupříkladu bojovníci takzvaného Islámského státu jsou problémem jejich domovských zemí a Evropy. Ta by se podle něj měla starat více o záležitosti ve svém sousedství. Trump v tu chvíli jaksi zapomněl, že takzvaný Islámský stát se chopil moci po rozvratu Iráku v důsledku akcí Spojených států amerických. Stejně jako z Libye se stalo semeniště mezinárodního zločinu všeho druhu po odstranění regulérního vládce.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
V konečném součtu je finální poučení následovné. Pokud Evropská unie bude stále mít své takzvané „battlegroups“ jen pro parádu a nedokáže rychle reagovat na krize v blízkém okolí, pak nedokáže zajistit svým občanům jedno z hlavních práv, které mají. Je jím bezpečnost plynoucí z vlivu ve světě. Nová předsedkyně Evropské komise von der Leyenová při nástupu do funkce slíbila, že Unie bude dbát na geopolitiku. Teď má šanci dokázat, že umí nejen mluvit a slibovat, ale také jednat. Co se týká zbrojního embarga, byť vynucovaného pozdě, jinak než silou se uplatnit stejně nedá.