Článek
První „ale“ spočívá v tom, zda máme důvěryhodná čísla z Číny, která svou mediální prezentaci dost kontroluje. Druhé „ale“, které připouští i Didier Raoult, je nepředvídatelnost každého virového onemocnění. Tato onemocnění nemají totiž lineární vývoj.
Existují tzv. super nosiči, které je potřeba co nejdřív podchytit, a tím pádem zredukovat dopady celé epidemie. Raoult poukazuje na to, že rozsah epidemie bude záležet na našem přístupu. Především tedy politiků, kteří mají možnost ovlivňovat a řídit celý systém na obranu proti těmto situacím. Jako příklad uvádí, že díky technologickému pokroku je možné testy na koronavirus provést do dvou
hodin. Ptá se, proč nebylo možné testovat všechny příchozí s rizikových zemí již na letišti. Toto opatření by radikálně omezilo dopad epidemií.
Dalším problémem je podle něj složitá byrokracie okolo nových léků. Tato byrokracie by mohla být v případě rozšiřující se epidemie omezena. Raoult
upozorňuje i na to, že politici by si měli být vědomi, že virová onemocnění jsou sezonního typu a netrvají věčně a s příchodem změny počasí nákaza skončí. Případná radikální opatření by pak nemusela trvat dlouho. Tento přístup by se měl zohlednit.
Ale i vědci jsou odkázáni na statistiku a čísla. A zde nastává ještě větší problém než v podcenění a absenci kontrol na letištích. Čína nepatří totiž k nejtransparentnějším zemím. Připomeňme si, že už tak u základního čísla, jako je hrubý domácí produkt, ekonomičtí experti z celého světa upozorňují na to, že Čínou udávaný šestiprocentní růst je přehnaný. Výše čínského HDP má rozhodný dopad na celou světovou ekonomiku. O to víc čísla z epidemie budou ovlivňovat světovou ekonomii.
V okamžiku vzniku tohoto článku oficiální zdroje z Číny uváděly 80 409 nakažených a 3012 mrtvých. První případy byly statisticky podchyceny od 31. prosince 2019. Můžeme tedy říci, že statistika zaznamenává případy již zhruba 65 dní. Samozřejmě se nesmí zapomenout na to, že všechny případy nebyly lékařsky zaznamenány, a tím pádem by úmrtnost mohla být ještě menší. Z této statistky však vyplývá, že v průměru zemřelo v celé Číně 47 lidí denně.
To je však zatraceně málo pro to, aby se celá země ekonomicky zastavila. Čínské uvažování patří k nejpragmatičtějším na světě, a rozhodnutí politbyra komunistické strany se musí podrobit všichni. A toto politbyro má za cíl jedinou věc: udržet svou moc. Proto, aby si čtenář uvědomil, jak moc málo je 47 lidí denně v Číně, si stačí najít statistku počtu úmrtí na čínských silnicích.
V roce 2013 to bylo 261 367 lidí. Což odpovídá 716 mrtvých denně. Čína by vyhlášením několika dní bez aut, ušetřila stejný počet životu jako z celé epidemie. A mimochodem součásti karantény uvalenou na nejvíc postižený region byl právě zákaz užívání všech dopravních prostředků. Při pohledu na tato čísla
vyvstává otázka, zda se Čína nezbláznila, když prakticky zastavila ekonomii na dva měsíce, jen aby se vyrovnala s „chřipkou“?
Na neshody mezi oficiálními čísly a realitou upozorňovalo mnoho lidí v počátku epidemie. Pokud čísla nebyla vymyšlená zcela, ukazoval nárůst infikovaných spíš na rostoucí kapacitu čínských lékařů provádět testy. Proč Čína stavěla nové nemocnice a přeměňovala nádražní budovy na nouzové špitály? A hlavně: proč odmítá mezinárodní lékařskou pomoc, která spočívá ve vyslání špičkových lékařů z celého svět do Wu-chanu, aby pomohla evidentně vyčerpaným a někdy i
umírajícím lékařům čínským?
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Vlády by neměly podceňovat celou situaci ve vlastních zemích. Čína pomalu svůj boj s epidemií vyhrává, ale za cenu ještě většího omezení svobod svých občanů. Otázkou je zda Evropané ještě dokáží v zájmu celku, tzn. nešíření nákazy, změnit svůj životní standart. Jsou schopní dobrovolně si odřeknout lyžovaní nebo návštěvu velké společenské akce pro obecné dobro?