Článek
Je jistě potřebné snažit se přemýšlet nad ekonomickými dopady a možnostmi, jak nastartovat místní nebo dokonce světovou ekonomiku. Ale zůstávám k těmto snahám raději skeptický. Proč?
Všichni experti se shodnou, že jsme v situaci, která se ještě v novodobých dějinách neopakovala. Sice jsme se museli již párkrát vypořádávat s výpadky toho či onoho ekonomického sektoru, ale ne se zastavením celé ekonomiky. I během války ekonomika a válečná výroba nebyla zastavena.
Někteří prosazují znárodnění klíčových podniků nebo zavedení přídělového systému a porovnávají současnou situaci s válečným stavem. Ano podobné znaky bychom jistě našli, ale naše města a podniky nejsou zničené, pouze zastavené. Proto by bylo neuvážené aplikovat válečné ekonomické modely na naší situaci.
Navíc tento způsob uvažování zasévá v občanech ještě větší strach a paniku. A té je potřeba se za každou cenu vyhnout, protože právě panika pomáhá uhasit světlo na konci tunelu. A nejtemnější hodiny noci jsou obvykle ty před rozedněním.
Je zřejmě naivní očekávat, že lidé vybavení hlavně teoretickými znalostmi, případně zkušenostmi z historie, najdou nové a inovativní řešení. Jiný typ obav mě přepadá, když sleduji experty z tzv. byznysu. Jistě mají větší šanci se adaptovat na nové situace než akademičtí teoretikové. Jenomže když je postavíme před problém znárodňování strategických podniků, nevím, jak by bylo možné jim zabránit, aby situace nezneužili pro své soukromé cíle a obohacení.
Žádná komise na světe neodstraní jeden ze současných rysů politické ekonomické elity, a to ztrátu zájmu o službu celku a státu. Krize okolo koronaviru ukazuje, že státníky, kteří by potlačili své či stranické zájmy pro zájem celku, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Společenská krize vždy odhalí morálku společnosti i jejích elit.
Pravděpodobnější než poválečná obnova ekonomiky se mi jeví následující scénář. Koronavirus odhalí ve skříní světové ekonomiky kostlivce, kteří se tam hromadí od roku 2008 a možná ještě déle. Problémy, které doutnaly a byly schovávány pod rohožku, se teď vrátí znovu a s větší silou.
Jedním z nich je také společná měna euro. Euro stěží vydrží nápor různého zadlužení jednotlivých států. Řešením takové situace by bylo zavedení společných dluhopisů tzv. koronabondů. Není tedy překvapení, že s tímto řešením přišel francouzský prezident Macron, který prosazoval zavedení společného evropského dluhopisu již dávno před epidemií koronaviru.
Tato myšlenka ale měla a má i své odpůrce. Hlavní odpůrci jsou stále stejní, a to zejména Německo a Nizozemí. Atraktivita koronabondů by spočívala právě v tom, že by za ně ručily tyto bohaté země. Které samozřejmě takovou odpovědnost přijmout nechtějí. Sice by existovala možnost, že by tyto bohaté země mohly kontrolovat a zasahovat do hospodaření chudších zemích. Lze si ale jen těžko představit, že za současné situace by se ztráta suverenity chudších zemí odehrála bez politické a společenské krize.
Ze stejného soudku jmenujme krátce i další problémy: neudržitelný státní a soukromý dluh, nízké úrokové sazby, víra ve všemocnost centrálních bank, neschopnost vytvoření podmínek pro reálnou ekonomiku, neexistující reálný hospodářský růst v rozvinutých zemích, přestárlá populace, neschopnost dlouhodobých plánů a nedostatek vizí. Seznam by mohl být velmi dlouhý.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Jedinou opravdovou cestou ven je změna celého dosavadního ekonomického modelu postaveného na zadluženosti. Tato změna se zdá nutná, ale doposud nikdo s důvěryhodným řešením nepřišel. Zde je podle mě hlavní kámen úrazu, protože ti, co dnes nejvíc volají po změně systému, jsou ti, co ho přímo či nepřímo po třicet let vytvářeli. Co jim bránilo ho změnit a vytvořit spravedlivější a dlouhodobě udržitelnější model společnosti nebo podniku, když zastávali řídící funkce?