Hlavní obsah
Matěj Široký

KOMENTÁŘ: Národ historiků? - Matěj Široký

Evropský parlament nedávno schválil usnesení, ve kterém se přehodnocuje role Sovětského svazu v počátku druhé světové války. V posledních týdnech a měsících se tak v rubrikách novin, prohlášeních politiků i diskuzích na sociálních sítích objevují jména generálů jako Vlasov nebo Koněv. Osobnosti druhé světové války jako by obživly a z hrobů vystupují na scénu ozářenou mediálními reflektory. Co stojí za tímto nečekaným zájmem o komplikované dějiny druhé světové války?

Matěj Široký
KOMENTÁŘ: Národ historiků? - Matěj Široký

Když se blíží nějaké významné nedávné výročí českých dějin, například 1989 nebo 1968, na obrazovkách televizí se často objevují ankety, kde se reportéři ptají mladých Čechů, co vědí o těchto událostech. Odpovědi ukazují na naprostou neznalost událostí a historických souvislostí, a to i přesto, že je jejich rodiče nebo i sami respondenti zažili. Právě o to víc bychom měli být překvapení, že se diskutuje o historických událostech, kde počet pamětníků a přímých účastníků výrazně klesl.

Další zdroj údivu může pro někoho být, že aktuálně hlavní vykladač dějin není historik, ale bývalý bulvární novinář, bavič a nyní politik. Emoce má vždycky pravdu, i pravdu historickou. Jsou tyto dvě skutečnosti souhry náhod? Nemyslím si.

Podívejme se na věci s odstupem a s pomocí francouzského esejisty Philippa Muraye (1945 – 2006). Ten ve svém krátkém, ale o to prozíravějším textu nazvaném Říše dobra velmi dobře zachytil, o co ve skutečnosti jde a co nás čeká. Ještě než budeme citovat, připomeňme, že vznikl v roce 1991.

V tomto roce je Putin bezvýznamný propuštěný pracovník KGB, a čínské HDP nedosahuje ani toho italského. Muray vidí Říši dobra jako snoubení neomezeného dobra a zábavy. Proto je pouze přirozené, že ideál politika a intelektuála je právě bavič. Muray tuto Říši popisuje takto: „Žijeme v době cukru bez cukru, válek bez války, čaje bez čaje, debat, kde všichni navzájem souhlasí s tím, že zítřek je lepší než včerejšek, a procesů, kde musíme vzbudit mrtvé, skutečné viníky odjakživa, abychom měli velkou šanci se v těchto soudech nesplést.“

Tyto „historické debaty“ nehledají historickou pravdu, ale rozšíření říše dobra. Neboli ujištění, že ještě stojíme na správné straně barikády. Je velmi snadné napadat ty, co dávno nežijí.

Rozumějte mi dobře, jako intelektuál se raduji z toho, že se diskutuje nad smyslem historie. Jaké je však zklamání, že na místo prvního důsledku, tedy uvědomění, že politika je vážná činnost a vede člověka k vážným věcem, je debata přehlídkou současné vyprázdněnosti a požadavku, abychom se mohli při diskuzi zasmát. Obyvatelé říše dobra odmítají skutečnost, která je vážná a málo legrační.

Nový Evropský parlament nyní spíš připomíná parlament této říše dobra. Buď řeší historické problémy staré víc jak 70 let, nebo upírá své oči do roku 2050, kde bude existovat bezuhlíková Evropa. Ale hlavně se nedívat na současné zlo a současné problémy, abychom nerušili harmonie v Říši dobra. Současné a palčivé problémy mají jednu nepříjemnou vlastnost. Jsme přímo odpovědní za jejich řešení.

O kterých problémech mluvím? Seznam je dlouhý, jen tak namátkou: proč neřešit
vzrůstající policejní násilí na francouzských občanech? Proč se nemluví o problémech s výstavbou Nordstreamu? Proč Evropa pomalu mizí ze světové geopolitické šachovnice? Kdo je zodpovědný za špatnou strategii v syrském konfliktu? Jaký je vlastně postoj k Turecku?

Matěj Široký

Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.

Ten seznam by mohl být dlouhý. Odpovědi ale nečekám. Philippe Muray totiž v samém závěru své prorocké knihy říká: „Budoucnost této společnosti spočívá v nemohoucnosti vytvořit něco jiného než odpůrce nebo němé.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků