Hlavní obsah
Jaroslav Šonka Foto: Právo

KOMENTÁŘ: My, růžolící Čecháčci - Jaroslav Šonka

Jsme tu, vyzařujeme sebeuspokojenost a ke všemu máme patřičné ilustrace, které z nás dělají sebevědomé, přímočaře uvažující, popřípadě i hrdinné obyvatele střední Evropy. Aby byl tenhle obrázek opravdu pěkný, musíme ovšem pár věcí přimalovat.

Jaroslav Šonka Foto: Právo
KOMENTÁŘ: My, růžolící Čecháčci - Jaroslav Šonka

V těchto dnech například rozebíráme příčiny a začátek 1. světové války. Někteří mudrlanti z řad českých intelektuálů ji označují za částečně nutnou, neboť prý vedla k novému, a tedy osvobozenému Československu.

Mudrlanti už tolik nehovoří o miliónech obětí této války, které se z této perspektivy stávají jakousi automatickou daní světa za vytvoření Československa. Čecháčkům nepřijde na mysl, že se to našim jistě schopným předkům mohlo podařit i jinak než válkou.

Historik Christopher Clark nás svou knihou „Náměsíčníci“ rychle přesvědčí o tom, že 1. světová válka nevznikla kvůli vytvoření nějakého Československa, a argumentuje i tak, že rozpoutání této války bylo sekvencí tragických omylů všech zúčastněných a připsání viny jedné straně, které se stalo základnou Versailleského pořádku z roku 1919, není korektní. Náměsíčníci byli všichni. A věděl to už i Hašek.

Širší historický obraz

Pak se objeví komentáře ke 20. červenci 1944, což byl den, kdy se Claus hrabě Stauffenberg pokusil odstranit Hitlera. Opět byly dosti čecháčkovské. Shrnuji jen krátce: Protihitlerovští povstalci ve svém programu neměli nápravu odebrání Sudet, takže to pro nás není tak zajímavé.

Opět něco málo počtů: Od onoho 20. července roku 1944 měla 2. světová válka ještě jednou tolik obětí co do tohoto okamžiku. Povstalci především chtěli zakončit vraždění ve vyhlazovacích táborech a zachránit čest německého národa, i když si sami byli vědomi toho, že to s pohledem na to, co se do té doby odehrálo, jistě nemohla být snadná představa.

Opět se vnucuje otázka: Byly tehdejší české politické cíle něčím, co nám má zastírat uvolněný pohled na širší historický obraz? Obě světové války se jistě neodehrávaly kvůli nám a naše svoboda sice byla důležitá, v celkovém dějinném obrazu je ovšem jen malou součástí. Asi bychom nechtěli svobodu, která by vznikla výlučně na hrobech.

Stalinova koncepce

Výzvou k určité skromnosti je i pohled na Varšavské povstání, které začalo 10 dní po Stauffenbergově bohužel nevydařeném činu. Bylo to ve Varšavě vlastně povstání druhé. První, o rok dříve, trvalo zhruba měsíc a bylo zoufalou akcí židů Varšavského ghetta, kteří došli k závěru, že i zoufalé povstání je lepší než pasivní smrt.

Varšavské povstání roku 1944 trvalo dva měsíce a skončilo katastrofální porážkou, které přihlížela nedaleká sovětská armáda. Němečtí nacisté a polská Armija krajowa, výrazně nekomunistická podzemní armáda se 200 000 bojovníky, se ze Stalinovy perspektivy měly vzájemně oslabit a napomoci jeho mocenským ambicím.

Stalin věděl, co dělá, protože tehdy bylo krátce po dobytí Monte Casina, kde vedle Američanů, britských jednotek a jednotek z jejich dominií právě Poláci přispěli k vítězství a jejich ztráty byly podstatné. Nekomunistické Polsko se Stalinovy do koncepce nehodilo.

Oběti a hrdinové

V téže době se vyvíjela nová vojenská strategie nacistů. Hledali si klidný kout, ze kterého by mohli vyrazit k rozhodujícímu boji vedoucímu k tehdy již jasně nerealistickému „konečnému vítězství“.

Tenhle klidný kout našli v české kotlině. Tady nebyla podzemní armáda a bylo zde dost českých „árijců“, kteří s historickou naivitou mysleli, že jsou na správné straně konfliktu. Pak ovšem někteří v květnových dnech rychle převlékli kabát a stali se odbojáři v bojích Pražského povstání – Pavel Kohout to zpracoval románově - „Hvězdná hodina vrahů“.

Protože letos začíná připomínání sedmdesátých výročí událostí z doby konce 2. světové války, měli bychom přitvrdit v kritickém hodnocení vlastní historie.

Musíme rozlišovat mezi hrdiny a zbabělci, musíme se beze strachu podívat na fakt, že Čechům bylo umožněno kolaborovat, zatímco Polákům ne a židům zbývala jen smrt.

Jaroslav Šonka

Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.

Více o autorovi

Komentáře autora

Musíme se podívat i na to, jakého většinou trapného přivítání se dostalo většině našich židovských spoluobčanů, když ve zbídačelém stavu přijeli z koncentračních táborů. Vždyť i přehodnocení role generála Eliáše trvalo desetiletí. To nám ovšem ukazuje, že je nutné investovat do pochopení historie práci i prostředky a nesnažit se skrývat do beztvaré kategorie obětí nacistů či vždy spravedlivých hrdinů.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků