Článek
K pohoršení mnohých se tak stalo k 75. výročí vítězství nad hitlerovským Německem, a nikoli během revolučního nadšení na počátku let devadesátých, kdy se odstraňovaly symboly komunistické moci. Zanikla náměstí říjnové revoluce, z názvů ulic zmizeli obránci míru, ale zůstaly ulice komunardů i náměstí interbrigády, zapadli Fučík i Gottwald, Lenin, S. M. Kirov, Majakovskij, Gorkij, Kujbyšev nebo Stalinův ministr Kalinin.
Proč nebyl tenkrát odstraněn normalizační pomník maršála? Z jednoduchého důvodu. Byl symbolem nepochybného vítězství nad Hitlerem a ve světle následných událostí problematického, nicméně nezpochybnitelného osvobození republiky, při němž padlo 139 918 ruských i neruských vojáků a nejméně třikrát tolik utrpělo válečná zranění. Snad ani není zapotřebí připomínat, že by vítězství Hitlera přivodilo genocidu českého národa. Nástup komunistů sice znamenal statisíce obětí v lágrech a miliony rozvrácených životů, ekonomický a kulturní úpadek, ale do značné míry se bez sovětské okupace odehrál v domácí režii. Slovenští komunisté dokonce v 45. roce přemýšleli, zda nevyhlásit slovenskou sovětskou republiku, budou-li Češi klást odpor.
Za všechny, kteří nepochopili podstatu vítězné totalitní moci, která si ideologicky podřídila veškeré orgány státu včetně velení armády, to „vykřičel” v novinách ministr vnitra Jan Hamáček: „Opakuji: Koněv byl voják, voják, VOJÁK, nebyl zosobněním bolševického teroru!” Samozřejmě, že byl. Stejně jako většina generálů Wehrmachtu souzených v Norimberku za válečné zločiny byla přesvědčenými nacisty.
Koněv nebyl žádný apolitický vojevůdce, a dokonce patřil ke staré gardě bolševiků. Už jako mladý poručík se zúčastnil bolševického převratu, v roce 1918 se stal komisařem a byl delegátem 5. všeruského sjezdu sovětů. Za občanské války organizoval a vedl jednotku rudogvardějců. Po příjezdu do Prahy měl na svědomí deportaci do Gulagu téměř 900 000 zajatých německých vojáků a ruských emigrantů z našeho území, z nichž přežil málokdo. Byl tak jako Stalin pověstný naprosto bezohledným plýtváním vojenských životů, proto měl pověst „krvavého maršála”. Po válce se stal náměstkem ministra obrany a v roce 1956 proslul jako krutý potlačitel maďarského povstání.
Z hlediska historické kolektivní paměti je škoda likvidovat pomníky, byť často představují zločince, to by Francouzi museli odstranit své velkolepé monumenty k poctě Napoleona, který rozvrátil celou Evropu a na sto let zakonzervoval absolutistické monarchické režimy. Zástupci Prahy 6 umístili po konzultaci s historiky k pomníku Koněva stručný, výstižný nápis. To mělo stačit. Pokud ovšem chtěli naštvat ruské vlastence, kteří jsou hrdí na svou „Velkou vlasteneckou válku”, tak jsou neodpustitelní hlupáci.
Je to zvláštní. V poslední době padají pomníky po celém světě. Možná je pochopitelné, že v Kapském městě zlikvidovali britského státníka a imperialistu Cecila Rhodese, v Americe odstraňují sochy jižanských generálů z občanské války, ale Kryštofa Kolumba? Nevlastnili snad Jefferson a Washington otroky? V Anglii se dokonce diskutuje o pomníku Olivera Cromwella, vítěze parlamentu nad králem v 17. století.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Dnes ze špatně pochopeného idealismu padají hlavy soch, zlé znamení, že budou brzy padat hlavy znesvářených občanů.