Článek
Drasticky prohráli doplňovací volby v baště, které říkají „rudá hradba”, čili ve svém tradičním dělnickém obvodě v Hartlepoolu, který labouristy nepřetržitě volil od roku 1964, kdy získali prvenství. Jejich kandidát získal 8 500 a konzervativní oponentka neuvěřitelných 15 500 hlasů.
Není to poprvé, už v generálních volbách v prosinci 2019 ztratili, a to dokonce 12 podobných okrsků, mohli se ale utěšovat, že jde o přechodnou záležitost. Předčasné volby totiž vyvolal premiér v napjaté atmosféře sporu o brexit a manuálně pracující tam hlasovali masivně proti imigraci levné pracovní síly, internacionalistickou stranu volit nemohli. Předpoklad volebních manažerů Labour Party nebyl úplně od věci, po nešťastném brexitu nastane klid a dělníci se vrátí do lůna strany. Hartlepool potvrdil opak. Proč?
Analytici levice udávají mnoho důvodů, zejména ztrátu tradičního průmyslu a odborů, solidárního dělnického způsobu života a pokles třídního uvědomění. Volit stranu kapitalistů by bývalo ještě před dvaceti lety považováno za zradu. Kolektivní návyk dlouho přetrvával, koho taky volit, když máte jen dvě volby? To je sice pravda, ale proč ten náhlý kolaps? Že by voliči strany práce nechtěli sociální stát, všeobecné zdravotnictví a školství? Ale ovšem, jenomže na této frontě je dávno dobojováno. Během let se rapidně zvyšoval počet vysokoškoláků (dnes 52 procent mládeže) a většina členů labouristů patří k humanitní inteligenci – právníci, učitelé a zbytnělá třída státních úředníků, ti mají jiné zájmy než reprezentovat občany „malého rozhledu” a nesprávných názorů, jimiž v podstatě pohrdají.
Odehrálo se to všude v Evropě a stalo se to osudem soc. dem. i u nás. Její tradiční volič (a měla jich ještě za Paroubka milión) ji vůbec nechápe. Vedení strany se v prezidentských volbách vykašlalo na Zemana (2003), svého typického voliče nezastupuje, vyzdvihuje kdejakou bizarní menšinu, na rozdíl od něho je euro-federalistická, reprezentuje názory „pražské kavárny” a v obraně před imigrací přesvědčivá moc není. Na politické výsluní vytáhla levicové aktivisty progresivismu Marksovou-Tominovou, Hamáčka, Maláčovou a nechala odejít Zimolu, Bernarda a Foldynu. Kdo z funkcionářů a politiků strany kdy pracoval v průmyslu?
Zpátky ale do Británie zuřivé kulturní války. Pod diktátem politiky identit a inkluze menšin trpí anglické dělnictvo dvojnásobně. Marně žádá namísto tolerance kriminálních multietnických ghett zákon a spravedlnost. Má s nimi své zkušenosti, bydlí hned vedle. Nesouhlasí s pozitivní diskriminací menšin, jeho dětem nikdo nepomáhá, ve škole mají nejhorší výsledky. Když slyší o genderismu, otvírá se dělnictvu kudla v kapse. Manuálně pracující angličtí domorodci jsou ad hominem osočováni z rasismu a jejich patriotismus je levicovým politikům k smíchu.
Příroda nezná vakuum. Tak velká část obyvatel nemohla zůstat dlouho bez reprezentace. Premiér Boris Johnson posunul stranu kulturně doprava a sociálně doleva. Nabízí masivní investice i práci a zřejmě alespoň z reklamních důvodů hodlá trochu zvýšit daně bohatým.
Jedno je jisté, labouristická strana propadla progresivistické ideologii a ta se sloučit s mentalitou a názory dělníků nedá. Nedávno proti ní protestoval její první muslimský poslanec a podal demisi. Ani koalice s etnickými menšinami, zelenými a liberály na vítězství v příštích volbách nestačí. Čelí propadu.
„Když intelekt je bez duše, tak podobá se ropuše či slepci s mečem v tanci”, zpíval kdysi český bard Karel Kryl. Naštěstí tu jsou ještě prostí lidé, kteří neztratili rozum.