Článek
Vládní kabinet se od vyhlášení nouzového kabinetu 12. března snažil vystupovat jednotně, jako tým, v němž jeden hráč nepotřebuje přetahovat fanoušky druhému.
S blížícím se koncem nouzového stavu se ovšem zase projevila tendence vlastní všem politikům, kteří chtějí zůstat u moci. Nastal bratrovražedný boj o duši voliče. Premiér Babiš je proti prodlužování nouzového stavu, který notně podvazuje ekonomiku, omezuje občanské svobody a zákazem cestování připomíná poměry před rokem 1989.
Velkou motivací pro větší vládní stranu je určitě fakt, že mimo jiné drží hospodářská ministerstva. Ministryně financí Schillerová určitě ví, že rekordní schodek rozpočtu ve výši 300 miliard není žádná láce. Původně měl být 40 miliard. S vyšším zadlužením se státu prodraží půjčky. Koruna povážlivě oslabuje. A podpora firmám a občanům zavřeným doma není možná navždy. Ekonomika se prostě musí rozběhnout.
Podobně také ministerstvo průmyslu vedené hnutím ANO musí vědět, že exportní ekonomika potřebuje vyrábět a vyvážet. Rozjezd továren je více než žádoucí. Babišův tým také drží ministerstvo zdravotnictví, které si je jistě vědomé faktu, že je potřeba odhalovat a léčit i jiné nemoci než covid-19. Tento názor naposledy vzkázali lékařští odborníci z Karlovy univerzity, vedení rektorem Zimou.
Na druhou stranu ministerstva držená ČSSD mají šanci hrát největší part v koronavirové hře v době stavu nouze a krize. Ministerstvo zahraničí vedené Petříčkem dostalo české občany domů a za to mu patří dík. Největší část představení ale patřila ministru vnitra Hamáčkovi. Ten se navlékl do svetru, který mu zajistil v nejhorší době popularitu. Až to vypadalo, že ve skříni má snad jen červený a modrý volnočasový oděv.
Vzhledem ke skomírání volebních preferencí sociálních demokratů v době předkoronavirové se není co divit, že se Hamáček nechce své klíčové role jen tak vzdát. První porážku, připomínající dosavadní vládní soužití s ANO, už ale utržil. Když premiér řekl, že už nouzový stav nechce, Hamáček se podřídil jako v minulosti. Pro jistotu ale na síti Twitter zveřejnil dopis premiérovi, kde vypočítává, proč by nouzový stav měl pokračovat. Mimo jiné prý také kvůli „razantnímu využití osob a materiálu a s tím spojeného zásadnějšího, leč nutného omezení lidských práv“.
Hamáček také pohrozil, že ukončí centrální distribuci materiálu zdravotníkům a pojede se postaru, podle zákona o veřejných zakázkách. Argumenty jsou to závažné, leč poněkud zavádějící. Pokud člověk pomine odér kňourání na veřejnosti, musí se zamyslet, co tak asi vláda od 12. března dělala. Pokud nezajistila vše potřebné doposud a nezajistí do konce měsíce v rámci nouzového stavu, jeho prodloužení Hamáčkovi stěží pomůže.
Celkové vyznění kauzy je vzpomínka na budoucnost. Premiér v PR roli řádného hospodáře a rozhodného muže, kterému vypomáhá muž někdy ve svetru, někdy v obleku. Nouzový stav je načase skončit. Vrátit se k běžnému životu a chránit nejzranitelnější. Jinak může být opravdu lék horší nemoci. Neškodí si ani připomenout, co vše je zakázané a omezené (zde) a u toho vzpomenout na život minulý.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Z hlediska budoucího možného politického uspořádání není bez zajímavosti, že se Babiš shoduje na ukončení nouzového stavu i s částí opozice, kterou po posledních volbách preferoval jako možného koaličního partnera.