KOMENTÁŘ: Afghánistán obětovaný na oltář předvolebního boje – Alex Švamberk

Že se nedá válka v Afghánistánu vyhrát, je jasné už několik let. Ani nasazení 130 000 koaličních vojáků v letech 2011 a 2012 nedokázalo zlomit Tálibán. To totiž nebyla žádná malá, byť extrémně nebezpečná teroristická skupina jako Al-Káida, ale hnutí, které zemi sjednotilo a až do americké invaze v roce 2001 v ní regulérně vládlo. Nemluvě o obtížném hornatém terénu, který se těžko kontroluje, na což doplatili už před Američany Sověti a Britové.

Tálibán postupně rozšiřoval území ve své moci, až začal držet skoro polovinu země. Místa, kde působili čeští vojáci, jako Lógar, Vardak nebo Dželalabád, jsou už dávno pod kontrolou radikálů. Nepomohla ani afghanizace konfliktu, kdy měli proti Tálibánu bojovat místo mezinárodních sil afghánské vládní. Ty ho nikdy nedokázaly porážet.

Vést s Tálibánem jednání o příměří bylo rozumné, jenomže se už loni ukázalo, že hnutí nemá chuť dostatečně ustupovat. Po posledních územních ziscích se cítilo pevné v kramflecích a odmítalo jednat s vládou. Když při jednom z pokračujících atentátů Tálibánu zahynul americký voják, nikdo se nedivil americkému prezidentu Donaldu Trumpovi, že jednání ukončil.

O to překvapivější bylo v únoru oznámení dohody, které má vést k trvalému příměří a následnému stažení amerických sil. Množství obětí při atentátech sice loni pokleslo, ale jinak se nic nezměnilo. Tálibán nadále odmítá jednat s afghánskou vládou, to míní udělat až po příměří, čemuž můžeme, ale nemusíme věřit. Příklad války ve Vietnamu je varováním. Dva roky po podepsání mírové dohody vstoupily severovietnamské jednotky do Saigonu a Vietnam byl sjednocen pod vládou Hanoje. Lze se jen ptát, jestli bude Tálibánu trvat déle, než vstoupí do Kábulu a více než bilion dolarů věnovaný na konflikt půjde vniveč s výjimkou zabití Usámy bin Ládina a oslabení Al-Káidy.

Dobré dohody o příměří lze dosáhnout jedině z pozice síly, jako se to povedlo v roce 1953 v Koreji po poslední vlně náletů na přehrady, v takové situaci však Spojené státy momentálně nejsou.

Jenomže Trump potřebuje před podzimními volbami nějaké úspěchy, i když demokraté, kteří usilují o nominaci, působí slabě. Bývalý viceprezident Joe Biden je nevýrazný, senátor Bernie Sanders je kvůli levicovým postojům pro většinu společnosti nepřijatelný, což může platit i o Peteu Buttigiegovi, který nemá mnoho zkušeností z velké politiky, a mnohým může vadit i jeho homosexualita.

Průzkumy však Trumpa nefavorizují. Splnil jen malou část svých velkých plánů. Podařilo se mu sice prosadit daňovou reformu, ale na to většinu voličů neutáhne. Snížit ceny léků se mu nepovedlo, jím kritizovaná Obamova zdravotní reforma stále platí, migraci nezastavil. Nyní sice dal na stavbu zdi na hranicích s Mexikem peníze, které sebral Pentagonu, takže americké ozbrojené síly nedostanou desítku letadel a nějaké lodě, což pro ně rozhodně nebude fatální. Do listopadu však zeď stát nebude. Nemluvě o tom, že dohoda s Mexikem funguje, migranty ze Střední Ameriky už nenechává klidně projít.

Dohoda s Tálibánem se tak jeví jako velký úspěch, protože slibné jednání se Severní Koreou uvázlo, Pchjongjang požadoval v rámci odzbrojení postupné uvolňování sankcí, což se zase nelíbilo Washingtonu, a mírový návrh pro Palestinu byl mrtvý už v době zveřejnění.

Navíc mírová dohoda spojená s návratem amerických vojáků do vlasti vždy přináší politické body. Rodiny vidí raději své syny doma než ve válce na druhém konci světa, u níž ani není jasné, proč se vede, když je bin Ládin zlikvidován.

Ovšem z mírotvorce Trumpa se může stát nakonec člověk, který zavinil nerozumným stažením amerických vojáků další krizi, jako se to stalo v Iráku, kde odchodu amerických jednotek využil Islámský stát.