Ve všem lidském konání je důležitý výsledek. Nejen nápad, ideologie nebo vznešené přání. Postarat se aspoň sám o sebe a mít zaplacené daně. Postarat se o děti do jejich dospělosti. Nedělat dluhy. Plnit sliby. Něco dokončit a vybudovat. Aby za vámi byla stopa slušnosti a v mezních situacích i osobní statečnosti. Takhle vidím svět. Třeba v otázce, jak omezit cenzuru.

Taky patřím k těm, kteří nemají moc rádi davy a kolektivní emoce. Rád se dívám vlastníma očima. Nebečet jak Orwellovy ovce s davem „four legs good, two legs bad“ – jo, někdy i za cenu, že je člověk až moc originální. Ale vždycky se zajímám o lidi, kteří jsou schopní být sami proti všem v místnosti. Lidská svoboda není nějaký prostředek k dosažení vyšších společenských cílů. Je to nejvyšší společenský cíl sám.

Lidé mají právo veřejně hlásat své názory. Názory chytré a inspirativní. Názory fundované. Ale i názory hloupé a provokativní. Nebo povrchní. Protože mezi chytrým a hloupým, inspirativním a provokativním, fundovaným a povrchním je tenká hranice. A vyžaduje nějakou silnou centrální autoritu, která to bude rozhodovat. Žil jsem v takové zemi prvních dvacet let života a nechci v takové zemi žít posledních dvacet let života.

Jenže v Evropě i České republice nastupuje politická korektnost a snaha některým typům názorů zavírat ústa – vyřadit je z diskuse, ze salonů, z médií, univerzit, ze sociálních sítí. Udělat je „šmucig“. Tedy můžete je ještě říci a není to trestné (coming soon), ale nemůžete pak být redaktorem většího média, rektorem, představitelem čehokoli veřejného.

Jmenuje se to objektivní vs. neobjektivní zpravodajství. A tvrdě se útočí na méně „liberální“ média. Přitom principem je, ať každý publikuje, co chce (s výjimkou extrémů jako výzev ke genocidě), a to vytvoří košatý a demokratický veřejný prostor, kde zaznějí různé hlasy – střetnou se. Často tvrdě. A lidé si udělají názor.
Snaha udělat komisi na objektivnost – vede někam k Severní Koreji. Naprosto tvrdě objektivní jsou jen matematické vzorce a věty. U všeho ostatního musí přijít diktátor či cenzor, který rozhodne.

Ve školách je snaha učit děti o „fake news“. Identická věc jako „objektivnost“ – nejde to objektivně zhodnotit. Musí přijít autorita. (Kdybyste radši nutili děti číst knihy a učili je historii a matematickou logiku. VK) „Fair speach“ versus „hate speach“ – dtto.

Například tyhle pondělní komentáře si řada lidí vyvěšuje v práci a souhlasí s nimi nadšeně. A jiní lidé je zase popisují jako náckovsko-bolševické slátaniny pro čtenáře s IQ 85. Podle čeho rozhodnout? No přece nerozhodovat!!! Dokud má dalších 58 komentátorů možnost napsat, že Klaus je pitomec a populista, a proč si to myslejí – neděje se přece s demokracií ani veřejným prostorem vůbec nic.

Dokonce svoboda je tak silná, že lehce unese i chyby. Vsadím se, že stejně jako já nevědělo 95 % Čechů, že mají Turci v Afghánistánu vojáky. No měl jsem napsat Francie nebo Kanada – argument by byl stejný (měl jsem být pečlivější, nenapadlo mě to), ale jaký je výsledek? Padesát médií začalo radostně rozebírat, jakou jsem udělal chybu, veřejnoprávní televize o tom natočila pořad. Zhruba půl miliónu lidí (včetně mě) se tak dozvědělo, že Turecko nějaké vojáky v Afghánistánu má. Vzdělanost národa vzrostla. Demokracie a svoboda názorů (včetně svobody psát o někom, že je lhář a blbec) triumfovaly.

Typická je u těchhle „dobrodějů“ kolektivnost. Připomíná to publikaci (na Hitlerův popud) „100 vědců proti Einsteinovi“. Einstein prý tehdy reagoval: „Proč sto, kdybych se mýlil, stačil by jeden.“ Ale to dnes vidíme také. Málokdy vstane někdo sám a rozdá si to s vašimi názory. Udělají si radši tak nějak kolektivně petici, aby nějaká autorita někomu zavřela pusu. „Vědci proti strachu a lhostejnosti“.

A přejděme k meritu věci. Lidi v jádru touží po svobodě. Jedním z moderních pomocníků svobody byl (je) internet.  Byly totiž doby, kdy bylo určující, co o něčem odvysílala v 19:31 hodin státní televize. Pak to převzala Nova (proto mj. takový mnohaletý boj se Železným o to, kdo toto klíčové médium ovládne). Ale pak to díky internetu přestalo být rozhodující. Lidé komunikují a čerpají informace jinak – daleko atomizovaněji. Sociální sítě mají čím dál větší moc. No a vlivní politikové a různí regulátoři rychle vycítili toto nebezpečí a snaží se dostat sociální sítě pod kontrolu a některé názory blokovat. Majitelé většinou nekladou větší odpor a kooperují. Majitel je buď sám „liberál“, nebo to dělají z pragmatismu – je to mnohamiliardový byznys, proč si dělat zle. Jenomže tady jde o veřejný prostor.

Tisíce lidí mých názorů jsou systematicky pomocí „dobrovolnických“ udavačů a cenzorů z tohoto prostoru vyháněni. V západní Evropě je to ještě mnohem silnější.

Nechci cenzuru veřejného prostoru. Salónní pravičáci a svobodní mudrlanti se sice mohou osypat. „To je soukromý subjekt ten provozovatel“. „Ten si může dělat svoje pravidla“.

Takže státní cenzura a regulace vám k smrti vadí, ale když cenzuruje nadnárodní korporát na přání státu (EU), tak je to v pořádku? Vadí vám tedy asi koncentrační tábory státu, ale kdyby byl ten koncentrák na soukromém pozemku a se soukromým provozovatelem (se stejným zadáním státu), to by bylo méně hrozné?

Soukromé vlastnictví je nedotknutelné – taky Facebooku nikdo nebere jeho servery, peníze ani auta. Ale jeho chování nemůže být libovolné, pokud nabízí veřejnou službu lidem.

Například nemůžete mít třeba hotely a rozhodnout se, že když tam přijde černoch, že ho neubytujete. Že máte taková vnitřní pravidla. To jste mohli na jihu USA asi do roku 1963, ale v Evropě to bylo protizákonné. Souhlasím s takovým zákonem.
Když neprovozujete ubytování, ale prostor pro lidi vyvěšovat své názory, fotky a podobně – musíte tam také pustit všechny (krom extrémních protizákonných), nikoli že levičácké a „liberální“ názory mají zelenou, ale lidé opačných názorů – jsou jak černoši v Alabamě v roce 1955.

Výsledkem zákona, pokud projde, musí být větší svoboda slova. A bude to důležitý výsledek.