Volby jasně vyhrál Andrej Babiš, vystupující sice pod modrou bublinkou s bílým nápisem „ANO“, ale každému je jasné, že volby nevyhráli paní Malá, pan Pelikán ani Karla Šlechtová. Natož 70 dalších kandidátů, o kterých jste dosud neslyšeli a ani zbývající tři roky neuslyšíte.

Nikdo jiný (bez babišovců) by vládu s většinou sestavit nedokázal. Ani ODS, ani SPD, ani piráti, ani komunisté (beru to podle volebního výsledku). Měli by tak s bídou 40 hlasů z 200.

Představa nějakého „hnutí ANO bez Babiše“ je asi stejná jako SPD Tomia Okamury bez Tomia Okamury. Představovat si můžete leccos. Třeba že s vámi půjde Lindsey Vonnová na rande a zalyžovat si. Akorát jsou normální takovéhle představy tak v patnácti. Špekulovat takhle v dospělosti je na psychiatra.

Možnost předčasných voleb nedávala žádný smysl. Nálada voličů se zas tak nemění. Volby každý rok ničí demokracii. Ve společnosti jen roste napětí, urážky, permanentní boj. Už jsem o tom myslím psal – že Německo třicátých let je toho hrůznou ukázkou. Lidé už pak jen chtějí klid, za každou cenu. Někoho, kdo zastaví chaos.

K velké diskusi by byl většinový volební systém. Jednokolový. Jako v Británii. Aby ve Sněmovně nebylo 9 straniček, ale 2–3. Jasný vítěz, jasná opozice a každý poslanec by si musel svůj mandát vyhrát sám na ulici. Každý sám za sebe. Ale na to my Češi moc nejsme. Rádi vyvažujeme. Nevadí nám někdo s mandátem každého dvacátého voliče (a každého třicátého občana), aby něco povídal ve Sněmovně.

Takže zbývala otázka, s kým Babiš vládu udělá. Psal jsem tu, že Babiš se nestane českým Orbánem,a  že to ani nechce. Jeho byznys z velké části záleží na dotacích, z velké části je v Německu. Ale zejména politicky musí být v „hlavním evropském proudu“, protože by ho jinak okamžitě zničili. „Ukrajina style“. Že bude jen pro domácí publikum tlachat o českých zájmech, ale v Bruselu a v Berlíně se již dávno dohodl, že budeme poslušní. Kdyby byl Okamura bystrý – muselo by mu to být jasné rovnou a nedělal by si žádné vládní naděje.

Piráti hrají o celý bank. Nová extrémní levice. Pro ty je nepřítel každý kolem. Asi jako pro komunisty ve třicátých letech. Proč by šli do nějaké vlády teď?

Z ODS mám pocit, jako by už splnila 90 % volebního programu. Že totiž nepůjde do vlády Andreje Babiše... Tak teď ještě hlasy několika liberálů podpoříme vládní většinu s těmi stejnopohlavními manželstvími a pak nějaké ty evropské věci, protože k EU není alternativa. A bude to. Mně se to nelíbí, ale jsem s tímto názorem v menšině.

Ostatní straničky nemá smysl komentovat. Míru jejich ubohosti ukazuje fakt, že podobu koalice zosnoval dle svých představ prezident Zeman. Že je porazil člověk už dávno za sklonkem své politické kariéry, svých sil i politických schopností.

Samotné martyrium projednávání důvěry vládě bylo neuvěřitelně smutné. Skoro jsem neslyšel jediné vystoupení, které by se týkalo nějakých hodnot. Budoucnosti. Co dělat. Co dělat jinak. 16 hodin utrpení.

Jasným vítězem večera byli Kalousek a Babiš. První nazval druhého srabem a ukňučencem. Rétoricky to bylo kvalitní – myslím, že ve středu Kalousek opilý nebyl a připomněl doby, kdy ovládal Českou republiku. Babiš reagoval emocionálně: „Nebudeš mluvit o mých dětech. Zloději zlodějská …“ Každý to viděl. Otiskl to bulvár. Chlapi se o tom bavili v hospodě. Nic jiného z debaty většinová společnost nezaznamenala. Bavíme se o věcech, které rozhodují volby. O emocích. Ostatní nula.

A ještě pár slov o komunistech. Komunisté poprvé od Listopadu ve vládě a podobně. Nejprve prostý fakt. Komunisté ve vládě nejsou poprvé. Bylo jich ve všech vládách jako máku až do léta roku 1992, kdy tehdy nová ODS vyhrála volby. A byli to komunisté reální, první kategorie. Nikoli současní pohrobci, devátá garnitura. Člen Štrougalovy vlády Marián Čalfa byl předsedou vlády až do roku 1992. V roce 1994 ho Václav Havel jmenoval svým poradcem. Čalfa zase předtím zařídil takřka jednomyslné hlasování skutečných stalinistů při volbě Václava Havla prezidentem.

Aby bylo jasno, já jsem jako student tehdy podporoval Havla proti Dubčekovi. Jen si dovoluji položit otázku, zda jsou komunisté jen Zeman, Babiš a Filip, nebo také Pithart (lidovec a bývalý předseda vlády), Rychetský (předseda Ústavního soudu), Telička (eurokomisař hájící zájmy Zdeňka Bakaly), Štěch (předseda českého Senátu), Mogheriniová (vedle toho ožraly Junckera – hlava Evropské unie), Marián Čalfa…

Nebo pakliže ti druzí komunisté nejsou, proč ne a podle čeho to má našinec poznat. Jsou lepší ti, co tam byli v roce 1962 nebo 1980, když komunisté zavírali lidi do kriminálu, nebo ti, co jsou tam teď? Nebo se poznají podle jejich současného vztahu k Evropské unii? Ne, děkuji.

Protikomunistické boje pomalu 30 let po pádu komunismu mě, promiňte, neoslovují. Pakliže jsou navíc selektivní, že totiž řada skutečných komunistů je v pořádku, jiní ne – pak se mi i hnusí.

Jak řekl krásně již Chesterton: „Bojovat s minulými tyrany a vyvrácenými pověrami vyžaduje asi tolik odvahy jako bojovat s vlastní babičkou. Morální je ten, kdo bojuje s tyrany přicházejícími a s pověrami čerstvými jako ranní vánek.“ Ale snazší je teď vymezit se na Filipa a připnout si přitom trikolorku. Zejména roztomilí na protibabišovské demonstraci byli s těmito ozdobami oděvu lidovečtí ministři, kteří seděli léta s Babišem ve vládě a prosadili nám EET a inkluzi a vše možné.

Smutný týden pro Českou republiku.