Ten v současných tahanicích o nominaci Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí v rozporu s ostatními lídry ČSSD připustil, že by ve světle odporu prezidenta Zemana, komunistů i designovaného premiéra Babiše bylo možné uvažovat na post ministra zahraničí o jiném jméně.

Což o to, Poche není žádnou velkou výhrou, ale předseda Jan Hamáček i ostatní lídři se rozhodli za jeho nominací stát, protože jde o princip v situaci, kdy ČSSD už svojí samotnou ochotou jít do vlády s trestně stíhaným premiérem několik principů obětovala. Jeho jméno bylo spolu s dalšími čtyřmi spojeno s referendem o účasti ve vládě.

Vzdát se ho nyní bez boje by tak nejen prohloubilo obraz bezzásadovosti strany, ale vedlo by nejspíš i k rebelii ve straně proti účasti ve vládě. Navíc by to nahrálo Zemanově ohýbání ústavy, protože podle ní jmenování ministrů, které vidí kriticky, blokovat nemůže.

To, že s návrhem na ústup přišel Zimola, není překvapivé. Byl dlouhodobě součástí skupiny tvrdého „zemanovského“ jádra ve vyšších patrech ČSSD, do něhož patřili také kupříkladu Michal Hašek, Jeroným Tejc nebo Zdeněk Škromach. Patřil spolu s nimi, jak si mnozí vzpomenou, k tzv. lánským pučistům, kteří se pokusili sesadit po volbách v roce 2013 Bohuslava Sobotku.

Je příznačné, že snad jen s výjimkou Škromacha si nelze nikoho z těchto lidí spojit se skutečným sociálnědemokratickým přesvědčením, nebo alespoň s jasnými levicovými ideály, což je odlišovalo už od Sobotky. Zajímala je vždy především technologie moci, z čehož nepochybně pramení i jejich obdiv k Zemanovi.

I dlouholetí členové ČSSD by asi zaváhali, kdyby měli odpovědět na otázku, jaké ideje Zimola vlastně reprezentuje, kromě (v nejobecnější rovině) jakéhosi národního socialismu, který stranu zamořil v posledních letech, zejména v reakcích na migrační krizi.

Vzpomněli by si ale jistě na jeho roli v lánském puči, ale i na jeho vstřícné postoje k dalšímu technologovi moci, Andreji Babišovi. Jistě by mnohým vytanula na mysli i kauza, v níž opozice v Jihočeském kraji obvinila hejtmana Zimolu, že mu šéf Jihočeské nemocnice, Zimolou štědře odměňovaný, vystavěl letní sídlo na Lipně.

Policie celý případ vyšetřovala a nakonec odložila s tím, že se nestal trestný čin, ale se Zimolou to vypadalo v jednu chvíli politicky už dost nahnutě. Nakonec se ale po odchodu Sobotky z čela strany dokonce coby symbol nových poměrů ve straně vyšvihl na druhou nejvyšší příčku ve vedení strany. Kdo si myslel, že bude Hamáčkovi krýt záda a alespoň pro jednou takříkajíc „držet basu“, se ovšem mýlil.

O tom všem by nebylo třeba psát, kdyby nešlo o identitu naší nejstarší strany. Jednou z tváří její naprosté ideové rozplizlosti je současná ochota vládnout s trestně stíhaným premiérem. Zimolovy mocenské hrátky dokonce i v takto nevábně rozehrané politické hře jsou pak symbolem jejího pádu. Pádu na zcela bezideové dno mocenské technologie, pro niž je nabízení sociálnědemokratických východisek úplně tím posledním, co ji ještě zajímá.