Lidstvo dosahuje značného pokroku v některých oblastech. Technických, lékařských. Ale v něčem zas moc ne.

Třeba paní ředitelka z Vršovic Kohoutová se nezačala plazit před nátlakovými skupinami a státními orgány a zůstala stát na svém „tohle je náš školní řád pro všechny“. Vysloužila si soud, měla tři roky stres, ale teď v pátek soud vyhrála. Statečná paní, ale není třeba statečnější než pan ředitel z Vršovic Zelenka-Hajský, který byl před tři čtvrtě stoletím hlavní oporou parašutistů v protektorátu (čest jeho památce). Ve statečnosti třeba pokrok moc není.

U novinových komentářů pak nejde o pokrok, ale o úpadek. Vždyť tohle je teď velmi čtený komentář. A na největším českém serveru. Před 80 lety bych tak mohl chodit maximálně skutečným komentátorům pro svačinu. Teď, když mi konkuruje např. Pehe a Fendrych – to lidi čtou a mají to rádi. Jiná doba. Úpadek.
Vždy se snažím nepsat negativně – a ani dnes nebudu. Napíšu radši pár slov o autorech, které miluju.

Skoro vždy usnu nad knížkou. A poslední dva roky – jsem (kvůli pondělnímu psaní) přečetl znovu Čapka – Na břehu dnů. Hodně jsem četl Čechova a jeho povídky. A hodně čtu G. K. Chestertona. Jak to, hergot, dělají, že tam, kde jiní popíší dvacet stran, oni vše vyjádří ve dvou odstavcích? Koneckonců o Čechovovi jsem tu už jednou psal, jak na krátkém dialogu starého mnicha s malým Jeguruškou, kterého vezou do města „na študia“ – vystihl celou podstatu smyslu vzdělávání, a krásně. (Rámcový vzdělávací program na to použil 600 stran a výsledek je paskvil.)

Co tyhle autory, kromě talentu od boha, spojuje? Ač  jeden je Angličan, jeden Čech a jeden Rus.

Mají rádi lidi. Myslí si, že lidé jsou v jádru dobří (a Čapka pak tvrdší realita roku 1938 asi zabila). Nepoučují a nikoho neodsuzují. Radši si pomohou vtipem či podobenstvím. Hájí jednotlivého člověka, nikoli davy.

Od školy si pamatuji Čapkovy cestopisy. Jak popisuje jednotlivé země. Španělsko – maminku s dítětem černookým. Německo – vesnickou hospodu. Vesnický rolník se sýrem v rozhrkaném vlaku – to je pro mě Itálie… Radši si to přečtěte v originálu (nemám tu knížku teď u sebe). Ale od té doby, co jsem to četl – už nikdy mě v cizině nezajímaly ty hlavní turistické památky nebo scenérie. Vždycky jsem měl někde vzadu v hlavě pocit, že se mám dívat těmahle „čapkovskýma“ očima a třeba něco takového uvidět.

Ovšem tento komentář je věnován Chestertonovi. Minulé pondělí jsem totiž psal o té básni o maminkách a o hájení normálního světa proti genderovým a jiným pokrokářům a pomatencům. [celá zpráva]

Tak si teď na stejné téma přečtěte „sto let“ starou vyšší ligu (vyšlo to tehdy tuším v Daily News).

„Tahle ideologie nechápe potřebu rozmanitosti, chce mít vše stejné, nevidí, jak se na sebe v zrcadle dívají muž a jak žena. Nechápe odlišný svět dětí, lásku k národu, náklonnost k místu, historii a ráz lidské krajiny – čest a půvab vlasti, všechno, za co ještě stojí žít.

Ať už vědomě, nebo ne, je naštěstí taková negace odmítána milióny obyčejných lidí. Těch lidí, kteří rozmanitost světa vytvářejí svou prací, kteří milují ženu, protože je nemužská, a muže, protože je neženský, svůj dům a kostel, protože jsou nádherně odlišné, pole a zahrady, protože jsou osobní, a vlajky, protože jsou svaté. Tady nejde o lidstvo, ale o lidi. Jde o ctnosti lidské existence. Jde o lidský domov.

Hrozí nám, zvláště v Evropě, oligarchie pedantů, kteří chtějí ve jménu unie a sjednocování života všechno srovnat. A protože logika a jasné myšlení upadají, obávám se, že miliónům lidí nezbude nic jiného, než aby se řídili svým instinktem. Otázka je, zda se nedají zastrašit. Jde totiž o spor mezi agilním intelektem a ustrnulým davem.“

Amen, mistře.