20 let je dost dlouhá doba. Zhruba čtvrtina lidí v republice (např. tři z mých čtyř dětí) vůbec nebyla na světě, další čtvrtina (např. nejstarší syn či druhá manželka) byli kojenci, puberťáci či středoškolští studenti. Skoro polovina českých občanů zná vládu Václava Klause jen z doslechu či následných interpretací.

20 let je také dost dlouhá doba na to případně napravit to, co se údajně nepovedlo. Abych vyšel vstříc i těm nejradikálnějším kritikům, uvedu příklad, že se Adolf Hitler zastřelil 30. dubna 1945, ale už koncem padesátých let zažívalo Německo hospodářský zázrak Konrada Adenauera a Ludwiga Erharda a těšilo se poměrně širokým občanským svobodám a kvalitě života (určitě vyšší než dnes, kdy musí chodit na vánoční trhy policisté s automatickými zbraněmi). Za patnáct let.

Abych dokončil myšlenku, skoro dvacet let už vládne v České republice někdo jiný, neboť na rozdíl třeba od USA žijeme v parlamentní demokracii, kde výkonnou mocí je vláda.

Impulsem k napsání zrovna tohoto komentáře mi byl jásot státních a „stranických“ médií nad výsledky rozpočtu roku 2016. Zdá se mi sice, že oficiální výsledky rozpočtu bývaly vždy až tak po čtvrt roce, a nikoli na Tři krále, což mi trochu smrdí „píárkem“, ale budiž. Je silná konjuktura, kdy jindy by měl být státní rozpočet přebytkový? Nicméně zaprvé je hospodářský cyklus (jak název napovídá) trochu cyklický. Po krizi obvykle přichází růst a poslední krize byla extrémně silná – řada zemí eurozóny se ještě nevyhrabala na úroveň roku 2007.

Zadruhé hospodářský růst a bohatství země vytvářejí aktivní a kreativní lidé (vytvářejí pracovní místa a vytvářejí hodnoty) tvrdou prací, nikoli vláda.

A proto zatřetí, daně (příjmy) i výdaje státního rozpočtu mají být nízké, nikoli naopak – protože tím vytváříme situaci, že s další krizi budeme bojovat daleko obtížněji.
No a začtvrté, posledních přebytkových rozpočtů dosahovaly v šerém dávnověku právě vlády Václava Klause v devadesátých letech. V ekonomicky daleko obtížnější době.

V době, kdy se stát snažil nechat lidi být, nikoli být určovatelem a hybatelem hospodářství. V době, kdy vznikla drtivá většina dnešních středních a velkých firem, kdy zbohatl i tenhleten Babiš. (Mimochodem jako matematik jsem dodnes nepochopil logickou konstrukci jeho volebně úspěšných výroků: Výrok A: „Všichni si nakradli a všechno rozkradli.” Výrok B: „Já jsem se stal miliardářem.” Já to z hlediska matematické logiky fakt nedávám, protože z toho vyplývá buď výrok C: „Já jsem jeden z největších zlodějů“, nebo jeden z výroků A či B není pravdivý.) Řešení úlohy: Výrok A není pravdivý.

Ale zpět k devadesátkám. Nevznikly jen skoro všechny současné úspěšné firmy. Vznikly i desetitisíce malých živností. Lidé věřili tomu, že když jsou zdraví, stát tu není od toho, aby je zaopatřil (a taky to dělat nebude), a musí se přičinit sami. Stát v nich na oplátku neviděl potenciální zloděje a neplatiče daní, ale v jádru jásal nad každým, kdo převzal zodpovědnost sám za sebe a svou rodinu.

Neměli jsme úřad, který by sledoval, co si lidi říkají na internetu. Jasně, internet byl v plenkách, ale nikoho by to ani nenapadlo.

Každé noviny psaly jinak, mezi třeba Právem a Českým deníkem byl sakra rozdíl. Říká se tomu svoboda slova.

Školy (jo mzdy byly oproti soukromému sektoru strašné, o tom něco vím – začínal jsem učit) se v jádru staraly o výuku, nevyučovala se tam globálně-rozvojová témata ani boj proti xenofobii, ani genialita tehdejší vlády. Normální učitel skoro nevěděl, kdo je ministr školství. V devadesátých letech jsme ještě bývali v mezinárodních srovnáních znalostí žáků na špičce.

Nebyly takové sociální dávky jako dnes a fakt se vyplatilo pracovat.

Došlo k nejprudšímu růstu hospodářství (začátkem devadesátých let jste neměli v Rakousku ani na kafe, za deset let začala česká střední třída masově okupovat rakouská lyžařská střediska). Ale třeba se taky opravila skoro všechna centra našich krásných měst. Vezměte si fotky z roku 1985 a pak 1995. Zázrak. Od té doby sice přibyla někde nová radnice za miliardu či obchoďák, ale náměstí už nevypadá lépe. Začátkem devadesátých let jsme měli jednu dálnici (D1), pak se jich postavila či rozestavěla řada.

Žádná vláda tak brutálním stylem nezlepšila životní prostředí. Podívejte se na čísla znečištění ovzduší a vody v roce 1989 a 1997. Zázrak. Ale jako vážně. Já chodil na základku do Vysočan, a když nám spadl na Pragovce míč do Rokytky – každý se ho bál jít vyndat, že mu pak sleze kůže a nehty. Smrdutá stoka, kde nebylo nic živého. Vltava a Labe nebyly o moc lepší.

Tak přesto, že to řadu čtenářů nadzvihne, napsat se to musí. Řada lidí už dnes vzpomíná na devadesátá léta s nostalgií. Bude jich přibývat. Byla to doba svobody a bezpečí, kdy tahle země zkrásněla.