Článek
Ministrovi zahraničí nijak nepomohlo, že v podstatě rezignoval na jakoukoliv asertivní politiku. Snažil se Turkům vyjít vstříc, dělat a říkat, co jim na očích viděl. Přivezl při puči poškozené, nyní opravené lustry. Československo je darovalo Ankaře v roce v roce 1958. Nyní se mohou vrátit. Prý jako symbol přátelství. Turci poděkovali.
Medovými ústy Zaorálek také k radosti svých hostitelů sdělil, že Češi odsuzují pokus o puč a stojí při Turecku. Na Erdoganovu výtku, že se v Evropském parlamentu uspořádala výstava fotografií Kurdské strany pracujících, slíbil ve snaze získat přízeň téměř nemožné. Až prý bude příští rok Česká republika předsedat v Radě Evropy, bude se snažit propagaci kurdských separatistů zabránit. Ne tedy, že by to byla práce zrovna Rady Evropy.
Český vrchní diplomat se také mohl pochlubit, že kurdská YPG zavřela v Praze svou kancelář. Čirou náhodou v předvečer Zaorálkovy cesty. To prý turecký prezident kvitoval s povděkem, ale reálný dopad veskrze žádný. Nic naplat, Turecko si skutečně po dobrém říci nedalo. Šlo přitom o hodně.
V Turecku jsou vězněni dva čeští občané obviněni z terorismu, kteří se snažili připojit ke kurdským jednotkám. V tuto chvíli je úplně jedno, jak se do problémů dostali. Důležité je, že jsou to čeští občané, tudíž se jim vláda musí snažit ze všech sil pomoci. Od toho si ji prostřednictvím daní platíme. Turečtí představitelé ovšem Zaorálkovi sdělili, že jeho slovům o humanitárním zápalu dvou Čechů nevěří. Je zřejmé, že je Ankara hodlá využít pro vlastní propagandistické účely. Prý jsou to teroristé – a basta.
V otázce turecké tepelné elektrárny, která byla po pokusu o puč zestátněna a před ním také pořádně nefungovala, vrátil se Zaorálek s vágním příslibem společné práce expertů na řešení. Zde jde opět o české občany. Na stavbě se podílely české firmy a český stát jim půjčil i ručil. Náklady mohou erár přijít až na patnáct miliard korun.
Hořkou pilulkou ponížení byla také pochvala prezidenta Erdogana, který si prý České republiky cení za její „střízlivý postoj k Evropské unii“. Jednotná Evropa má jinou váhu než jedna evropská země. A tak Erdogan využil příležitost svého konkurenta šťouchnout pod žebra.
Na Zaorálkovu obhajobu je možné konstatovat, že byl v zemi, která je sice formálně stále naším spojencem, ale se kterou máme společného čím dál méně. Jeho úkol byl nejistý, úloha nesnadná, ale při tvrdším jednání byla alespoň remíza spíše možná.