KOMENTÁŘ: Demokracie na křižovatce – Alex Švamberk

Volba dovršila to, co už naznačovaly úspěchy různých protisystémových hnutí a  populistických politiků – rostoucí odpor vůči zavedenému politickému systému. Už totiž začínalo být jedno, jestli se moci chopí opozice, nebo ne, protože na reálné politice to moc nezměnilo.

Různá protisystémová hnutí zaměřená proti establishmentu nejsou ničím novým, v posledních dekádách se však dlouho objevovala především v nedemokratických systémech, v autokraciích a ve stranických diktaturách, které žádnou opozici nepřipouštěly. Zastáncům odlišného názoru pak nezbývalo nic jiného než se obrátit nejen proti vládnoucí straně nebo diktátorovi, ale současně i proti systému, který zajišťoval jejich moc.

V pluralitních demokraciích začaly hrát výraznější roli až v poslední dekádě až dvou, a to nejen v postkomunistických zemích nebo v zemích sužovaných extrémně hlubokou ekonomickou krizí. Ve Francii výrazně posílila Národní fronta, v Rakousku se prosadili Svobodní, v Itálii působí hnutí Pěti hvězdiček a ještě před ním se dostal k moci Silvio Berlusconi, v Německu posiluje Alternativa pro Německo.

Pluralitní demokracie se postupně transformovala v rigidní byrokratický systém, který se zaměřoval jen na udržení stávajícího stavu, který letitým soupeřům zajišťoval dlouhodobý podíl na moci. Zavedené hlavní strany věděly, že nejpozději v přespříštích volbách si roli prohodí, takže se ani nesnažily o nějaké radikální kroky, které by opozice po svém vítězství stejně zrušila. Poklidně pokračovaly ve vyjetých kolejích bez ohledu na nové výzvy a problémy, které se v rámci politické korektnosti raději přehlížely, aby nějaký krok nebo i pouhá diskuse nepoškodily image partaje.

Tím se otevřel prostor pro nová hnutí, která se zaměřila na opomíjená témata. Když hlavní partaje ignorovaly ekologické otázky, přišli zelení a dostali se do parlamentu, což ukázalo sílu demokracie jako systému. Nad ekologickými otázkami se přestaly zavírat oči a musely se jim začít věnovat i strany, které je ignorovaly, tak jako bylo po boji sufražetek přiznáno volební právo ženám a navzdory odporu rasistů byli zrovnoprávněni černoši.

Vstup do systému navíc pomohl obrousit hrany, zelení extremisté a radikálové zůstali mimo. Francouzská Národní fronta Marine Le Penové je také jiná než ta otevřeně antisemitská jejího otce Jeana Marieho Le Pena a současní rakouští Svobodní jsou jiní než ti Jörga Haidera.

Mnohá uskupení a protisystémová hnutí jsou sporná, objevují se v nich vysloveně extremistické názory, což je mnohdy důsledek neřešených problémů. Jestliže počet migrantů nebo nelegálních imigrantů pracujících načerno stoupne nad přijatelnou mez, i v té nejdemokratičtější zemi se proti nim lidé začnou bouřit a prostor dostanou také xenofobní a rasistické názory.

Lidé hledají způsob, jak dát svou nespokojenost najevo, protože se mnohým ani po konci ekonomické krize za klesající nezaměstnanosti nezačalo dařit lépe, protože se stále více se rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými. Sílící migrační krizi v EU establishment zpočátku bagatelizoval a neřešil, takže se těchto témat chytila různá okrajová hnutí a politici. Na síle začala nabývat zvláště, když zavedené strany, které proti sobě dlouho bojovaly, začaly vytvářet velké koalice a ustupovat od svých názorů jen proto, aby je porazily. V USA to začalo zase vypadat, že se postupně demokratický systém začíná měnit v rodinně-klanový, když po Bushovic přicházejí Clintonovic.

V situaci, kdy pluralitní demokratický systém přestává fungovat, se nelze divit, že ve volbách uspěli populisté a tzv. nesystémové strany a dostali se až do parlamentu. Pokud se ovšem zapojí do profitování na stávajícím systému, tak je nakonec potká osud jejich předchůdců, což se jasně ukázalo v Itálii u Berlusconiho.

Spoléhat ale na faktor času, který oddělí zrno od plev, takže se vyčuraní populisté a různí hochštapleři nakonec odhalí a u dalších se obrousí hrany, nelze. Nikdo totiž nemůže vyloučit, že když se podobné uskupení nebo jedinec dostane k moci, a bude dostatečně silný, začne si zákony přizpůsobovat svým potřebám.

Nelze zapomínat, že Adolf Hitler nemusel jako Mussolini sebrat své věrné v černých košilích a táhnout s nimi na Řím. Jeho NSDAP se stala po volbách v roce 1932, kde opakovaně dostala přes třetinu hlasů, nejsilnější stranou. Ani v Československu nemuseli po druhé světové válce komunisté podnikat puč – vyhráli volby a pak šli za svým.

Demokracie ze své podstaty se těmto nedemokratickým postupům bránit neumí, nebo jen s obtížemi, což jasně ukazuje současné Maďarsko a Viktor Orbán, i když i ten už naráží. Když politik či strana vsadí na srozumitelnou rétoriku libou uším voličů a daří se jí i zlepšit ekonomickou situaci, občané na to slyší a zdá se jim dobré přejít od nestabilní rozhádané byrokratické demokracie k vládě tvrdé ruky silné osobnosti. V historii to není nic nového, republikánský Řím také vystřídal Řím císařský, protože republika přestala být schopná reagovat na stávající problémy, což vedlo k řadě povstání, bouří, občanských válek a nakonec k nastolení císařství.

Ve společnosti je to stejné jako v ekonomii, kde to jasně vyjádřil Karel Marx. K revolucím dochází, když výrobní vztahy přestávají odpovídat rozvoji výrobních sil. A pokud společenské uspořádání neodpovídá stavu a situaci sil ve společnosti, tak musí dojít ke změně.

Může to být zajímavé, ale bylo by lepší, kdyby se demokratický systém dokázal zbavit byrokratického nánosu, přestal se pohybovat ve vyjetých kolejích a bez přehnané korektnosti reagoval na potřeby občanů, a to jak na národních úrovních, tak na těch nadnárodních. Jedině tak bude moci čelit novým výzvám, terorismu, pnutím ve společnosti, přírodním změnám i rostoucí síle Číny a Ruska.