Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Lepší žádné než nerovnocenné partnerství – Thomas Kulidakis

Novinky, Thomas Kulidakis

Návštěva dalajlamy v České republice na akci Forum 2000 mohla být obyčejnou návštěvou, na kterou by naprostá většina veřejnosti mohla zase v klidu zapomenout. Pokud by nedošlo k prohlášení nejvyšších ústavních činitelů, jímž se od ní distancovali. Tím se zbytečně rozvířily vody.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Thomas Kulidakis

Článek

V praxi mohlo vše vypadat podobně, jako v jiných zemích. S dalajlamou by se sešel, kdo by chtěl. Čína by následně nesouhlasila a vydala varování. Velvyslankyně Říše středu by na úrovni například ministerstva zahraničí podala protest, na nějž by se odpovědělo ve smyslu, že v demokracii se může scházet kdo chce, s kým chce. To ovšem nic nemění na uznání politiky jedné Číny, kterou Česká republika dlouhodobě ctí. Je ostatně také součástí společné pozice Evropské unie.

Jelikož jsou Číňané pragmatici, kteří se snaží dostat do Evropy, vše by fungovalo dál jako předtím. Jenže k tomu nedošlo, a nejvyšší ústavní činitelé vydali prohlášení, které se opravdu hezky nečte. Přišlo předčasně a rozhodně nepůsobí nijak sebevědomě. Podle ředitele zahraničního odboru kanceláře prezidenta Hynka Kmoníčka nešlo o setkání samotné, ale že bylo na ministerstvu v pracovní době ministra.

V takovém tvrzení je možné nalézt logiku. Nic to ale nemění na skutečnosti, že na tom, když ministr kultury přijme představitele významného světového náboženství, není nic špatného. Ani to nic nemění na tom, že sebevědomá země dokáže ujistit stěžující si protějšek, že nešlo o politiku, ale duchovno. Vždyť podle všech zpráv na setkání mluvil dalajlama o smíření mezi lidmi, soucitu, a šokoval přítomné svou oblibou marxismu. Ke kterému se v Číně v praxi komunistická vláda jedné strany rozhodně hlásí. Požadavek samostatnosti Tibetu popírá dlouhodobě. A zdá se, že to konečně pochopili i místní.

Ovšem pravda také je, že vládní představitelé mají zodpovědnost za naplňování politiky a kontinuitu. Holt se tady vítal s veškerou pompou, také velmi nehezky působící, čínský prezident. A tak by se sliby měly držet. Ale důraz by měl odpovídat realitě. Slibované investice Číňanů nejsou. S tím, co investovali a dohodli například v Srbsku nebo Řecku, nedají se srovnávat. Pokud hrozili, že nepřijedou na summit šestnácti zemí plus Čína, tak jezdit přece nemusí. Oni se snaží dostat do Evropy.

Z celé kauzy plyne následující poučení. Čína je zemí s jinou politickou kulturou. Je zřejmé, kde správně je a mělo by být strategické partnerství naší země. Na Západě. Tam nikdo nežádá, aby se vydávaly omluvné ponížené dopisy, ujišťující o loajalitě pokaždé, když někdo na domácí scéně urazí amerického nebo francouzského prezidenta, případně německou kancléřku. Je to také obrázek, oč je lepší žít v demokracii, ve které se debatuje a lidé se scházejí, s kým chtějí. Než v zemi, kde by ani k zámince našich dnešních vzrušených debat dojít nemohlo.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám