Nemaje ani tisícinu srovnatelného talentu podržím se květů zla, které okolo mě prolétly v uplynulém týdnu. A nebude to ve verších.

Pan starosta ze středočeské obce mi přeposlal jednu reklamu, která mu přišla: PROJEKT REALIZACE GENDEROVÝCH AUDITŮ U ZAMĚSTNAVATELŮ, odbor realizace evropských programů ESF – Operační program Adaptabilita a rovné příležitosti; výzva č. 50 a 51. „Hlavním cílem výzvy je realizace genderových auditů ve firmách a institucích, což je jedním ze specifických cílů vládní strategie... Účast v navazující výzvě bude podmíněna právě prokázáním genderového auditu v posledních dvou letech. Naše řešení: Žádost o dotaci včetně relevantních příloh; Zpracování žádosti do systému IS KP14+; Průběžné monitorovací zprávy; Vypracování závěrečné zprávy dle standardu.“

Tak se na to „genderově“ podívejme a představme si konkrétní lidi.

V okresním městě v panelákovém bytečku vstává po čtvrté ráno čtyřicetiletá rozvedená žena. Je noc, venku prší a šest stupňů. Kája večer kašlal, ale snad to nic nebude, paragraf si vzít nemůže, musí vydělávat. Ještě že dceři je už dvanáct, to je opora. ...Teď připravit dětem svačinu do školy, než se vydá přes město do nemocnice, kde pracuje jako sestra. Je to těžká práce, špatně placená. Je jich málo. Přibývá administrativa. Není při tom mnoho radostného, na jejich oddělení se spíš umírá.

Když tahle paní pozdě odpoledne udřená něco nakupuje v konzumu na večer – zaplatí daně. DPH a spotřební. Z její malé mzdy – odejdou také daně. Daň z příjmu. Část těchto daní pošle stát do Bruselu, kde vytvoří Operační programy. Ty trochu finančně podpoří ještě např. švédská sestřička a pak už míří nazpět do republiky, kde na ně čekají dotační specialisté, aby vytvořili prostředí pro konkrétní projekty. Ale radši si je zase představme konkrétně.

Dobře živený třicátník míří z vilové čtvrti svým jaguárem do centra krajského města. Je 9:30, ale v jejich branži se toho ráno moc neděje. Jeho kancelář sídlí na prestižní adrese v centru, ale tak trochu nenápadně. Jmenuje se neutrálně. Třeba DCBA Solution, což může být v jádru všechno. Kancelář, celé patro budovy, je velká a luxusní. Upoutá naprostý klid. Tady se nic moc neděje. Jo, v pár kancelářích pracují mlaďasové, kteří se patlají se žádostmi a formuláři na Monitorovací zprávy. Ale to jsou takoví dělníci. Snadno zaměnitelní. Deset procent dotačních akcí udělá 90–95 % byznysu, ale to je trochu o něčem jiném. To si šéf řeší sám. U zbytku si berou desátek z každé dotace. Málokdo (škola, firma, stavebník) se s tím chce vypisovat, nemá ten program na vyplnění – a to know-how. Hlavně nechtějí riskovat, že by dotaci nedostali. Tak rádi zaplatí.
Teď zrovna obesílají potenciální klienty s novou výzvou. Je to vládní priorita, bude to. Ty firmy buď můžou nadávat a klást rezistenci (bude jim to prd platné), nebo si třeba na tom něco trhnout na dotaci a udělat si audit v předtermínu. Ať si vyberou. Třicátníkovi je to jedno, z tohohle nezbohatne. Teda sype to dobře, ale tohle ho do vyššího levelu neposune.

Ředitel okresní nemocnice, stranický kolega třicátníka, si odpoledne objednal vypracování genderového auditu. Projekt na pět miliónů Kč.

Kája dostal večer teplotu.

 Květ č. 2 

V nových „Učitelkách“ (Učitelské noviny č. 34) mne zaujala výzva nestora školského poradenství, ředitele poradny pro Prahu 3 a 9 – psychologa Petra Klímy. Píše ředitelům škol:
„Stát dělá z vás a vašich učitelů nesvéprávné jedince, na což nesmíme přistoupit. Věřím, že vaši učitelé chtějí učit, a ne vykazovat neustále kontrolované údaje. ... Budeme se jako poradna primárně řídit zájmy klientů, škol i zdravým rozumem. Úřední administrativní úkony budeme dělat jen v případech, kdy jde o přidělení finančních prostředků. ... Velmi nesouhlasíme s administrací ,inkluzivního vzdělávání‘.“

Jde o snahu zcela podřídit poradny státu. Donutit je udávat rodiče sociálce. Donutit je udávat školy inspekci. Pan Klíma píše, že za 40 let praxe nic takového neudělal, neb by to považoval za své profesní selhání. „Rodič by neměl z poradny odcházet v horším stavu, než když do ní přišel.“ „Nadřazenost institucí vůči rodičům.“ (Já dodávám – známe např. z Norska.)

Na další straně časopisu se jeho názorům sofistikovaným způsobem vysmívá náměstkyně NÚV pí Zapletalová, jejíž úřad vše výše uvedené metodicky zavádí (pod patronátem MŠMT).

Tak bych k tomuto květu rád dodal, že inkluze je zločin vůči dětem s mentálními hendikepy, které naháníme od specialistů z Praktických škol k 18letému asistentovi se 14denním kurzem do normální základky. Zastrašování poraden a snaha podřídit je státu (a poštvat vůči školám a rodičům) v rámci jakýchsi ideologických bojů – je součástí tohoto zločinu. Někdy bohužel zlo potrestá až vyšší spravedlnost, ale jsou naštěstí i případy, že je potrestáno na tomto světě.

Ještě jsem měl jeden kvítek z Frýdku-Místku, ale to až někdy příště. Bylo by to dlouhé.