Dobré vztahy mezi Putinem a evropskou extrémní pravicí jsou vcelku zajímavý úkaz hned na několika úrovních, takže si zaslouží bližší pohled.

Analytici se shodují, že hlavním důvodem pro Putinovy nadstandardní vztahy s extrémně pravicovými stranami je skutečnost, že vidí Evropskou unii i NATO jako geopolitické soupeře, ba možná nepřítele Ruska. V tom jsou extrémně pravicové jeho spojenci, protože se k evropské integraci i NATO staví také skepticky nebo přímo odmítavě.

S mnohými extrémně pravicovými subjekty, které svobodně působí v rámci evropských demokracií, se Putin shodne i na pohrdání údajně dekadentním Západem a slabošskou liberální demokracií.

Jak už si ale někteří pozorovatelé povšimli - nedávno kupříkladu i význačný americký historik Timothy Snyder - Putinova snaha v tomto směru je zvláštním způsobem schizofrenní. Rusko je na Evropské unii ekonomicky závislé. Nejenže členské země EU kupují od Ruska většinu jeho energetických exportů, ale EU je také prostor, kde investují a často i žijí ruští oligarchové, přičemž spoléhají na předvídatelnost a transparentnost evropského prostředí, které garantuje Brusel.

Jinými slovy, pro ruskou ekonomiku bylo až dosud důležité, že má co do činění se stabilním prostředím, v němž platí pravidla hry, a které za ruské dodávky energií spolehlivě platí.

Cíle extrémně pravicových stran v různých evropských zemích jsou svým způsobem opačné: EU by chtěly rozleptat nebo přímo zrušit. V takovém případě by se předvídatelnost ekonomického prostředí, na něž v podobě evropského integračního projektu Rusko spoléhá, mohla rozplynout jako pára nad hrncem.

Zdá se ale, že jakkoliv si je Putinův režim vědom toho, že potřebuje stabilního ekonomického partnera, což mu mnohem více zajišťuje sjednocená EU než případně EU rozložená, postupně v posledních letech převážila, jak ukazují i některé kremelské dokumenty a výstupy think-tanků blízkých Kremlu, geopolitická úvaha řídící se heslem „rozděl a panuj“.

To, že Kreml vnímá evropskou extrémní pravici jako jakéhosi svého trojského koně, je tedy v tomto kontextu poměrně srozumitelné. Přilnavost extrémních stran v Evropě k Putinovi je ovšem poněkud složitější jev.

Na jedné straně celá řada lídrů extrémní pravice obdivuje Putina jako silného vůdce. Šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Pen, šéf britské Strany nezávislosti Nigel Farage i šéf nizozemských svobodných Geert Wilders se svým obdivem pro Putina netají. Farage dokonce prohlásil, že Putina obdivuje nejvíc mezi světovými politiky.

Putinovu vládu silné ruky obdivují i rakouští svobodní, italští post-fašisté,  představitelé maďarského Jobbiku nebo představitelé řeckého Zlatého úsvitu.

Zároveň se čas od času objevují zprávy, že Kreml tyto strany prostřednictvím různých nadací a dalších organizací finančně podporuje, takže není úplně jasné, zda jde o čirý obdiv či prostě pragmatickou závislost na ruských penězích i agenturních sítích.

Na politice současného Ruska také mnoha těmto stranám imponuje důraz na etnicitu a silnou kontrolu režimu nad vlastním teritoriem. Neofašistická ideologie „krve a půdy“ je tak či onak přítomná v politice všech evropských extrémně pravicových subjektů. Když tato hesla zazněla při ruské anexi Krymu, docela jistě pozitivně rezonovala se smýšlením většiny předáků extrémní pravice.

Zajímavé na tom je jistá krátkozrakost extrémní pravice. Z historie totiž víme, že politické síly z různých zemí, které obdivují spojení politiky silné ruky s hesly „krev a půda“, mohou být vždy jen dočasnými spojenci.

Už během 2. světové války hitlerovské Německo považovalo nacistická a fašistická hnutí v „neárijských“ zemích jen za dočasného taktického spojence. Kdyby Hitler vyhrál, skončili by čeští fašisté nakonec asi úplně stejně jako ne-fašisté, pokud by nemohli individuálně prokázat, že mají dostatek „árijské“ krve.

I evropská extrémní pravice si tak v podobě své přilnavosti k Putinovi zahrává s kobrou. Pokud by náhodu nakonec uspěla v rozložení EU a renacionalizaci členských států pod vedením politiků „silné ruky“, kteří pohrdají „slabošskou“ liberální demokracií, rychle by zjistili, že je Kreml - v případě, že by takto vytvořené mocenské vakuum ovládl - potřeboval jen jako užitečné idioty.

Další zajímavá otázka, která se s obdivem evropské extrémní pravice k Putinovi pojí, je, proč se nejrůznější nacionalistické a neofašistické strany hlásí k Moskvě spíše než ke Kyjevu, který Moskva opakovaně označuje za fašistický. Že by tyto strany správně vycítily nejenom to, kde je skutečná síla, kterou obdivují, ale také, že extrémním idejím, které vyznávají, se koneckonců mnohem lépe daří v současném Rusku než na západě Ukrajiny?