Herec a ministr obrany Martin Stropnický tak zahrál i už nutně vyčpělou post-radarovou kartu a vzkázal světu i těm Čechům, kteří zrovna nesledovali pohřeb Ivety Bartošové, že na našem území vojáky NATO prostě nechceme.

Bohužel to Česko staví do pozice kverulanta mezinárodní politiky. Tentokrát nejde o radar. Odlišný případ. Existovala řada dobrých důvodů, proč radar nechtít. Nevyzkoušený systém, pochybná efektivita, nejistý dopad na strategickou stabilitu, snaha premiéra Topolánka radar protlačit přes odpor veřejnosti i opozice a to vše původně zabaleno mimo multilaterální rámec NATO.

Stropnický ale šmahem odmítl jakékoliv rozmístění spojeneckých vojáků. Tedy i v situaci, kdy by právě takový krok byl nejlepším řešením pro alianci. Alianci, jejímž jsme členem. Ale spojenečtí vojáci jsou pro nás cizí vojáci. Češi by chtěli brát výhody, ale pokud možno nic nedávat.

Jenže se vkrádá otázka, proč by tedy vlastně měli spojenci Českou republiku v případě potřeby bránit. Výzkum mezinárodních vztahů na to zná dvě obecné odpovědi. Odborně je nazývá logikou výhodnosti a logikou vhodnosti. Tedy spojenci nás budou bránit, pokud budou věřit, že je to pro ně výhodné, nebo pokud budou věřit, že je to správné.

Otevřeně si řekněme, že pro většinu spojenců bude téměř vždy výhodné se na Českou republiku vykašlat. Takže na logiku výhodnosti zapomeňme.
Zbývá nám logika vhodnosti. Bránit Čechy je třeba protože jsou jako my, protože jsou jedním z nás a protože mezi přáteli se smlouvy dodržují.

Ale myslí si Češi, že jsou jedním ze spojenců? Nebo jsme v NATO jen, protože si myslíme, že je to pro nás výhodné? Vždyť spojenečtí vojáci jsou pro nás stejně cizí, jako sovětští okupanti. Za žádných okolností je tady trvale nechceme. Co si o tom mají spojenci myslet?