Článek
Obhájci nových pořádků dávají za příklad zejména Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA), který dostane příští rok o 400 miliónů dolarů více. Už ale nedodávají, že zvýšení rozpočtu téměř celé padne na inflaci. Necelá půlmiliarda dolarů tak představuje hlavně chatrné šidítko, které zakrývá skutečné problémy kosmické agentury. Jejich kořeny můžeme hledat v kombinaci politických tlaků a špatných rozhodnutí.
Znamením toho, co je a není pro politiky důležité, bývá rozpočet státních institucí. NASA jako vládní agentura je na tom špatně už posledních třicet let. Její podíl na celkovém americkém rozpočtu od doby letů Apolla téměř nepřetržitě klesá. V posledních deseti letech se drží hluboko pod psychologickou jednoprocentní hranicí a během devadesátých letech se navíc několikrát stalo, že rozpočet agentury klesal také v absolutních číslech.
Nedostatek peněz se zákonitě musel někde projevit. Známý slogan NASA z devadesátých let "rychleji, lépe, levněji" vedle snahy o technologický pokrok odrážel také potřebu šetřit, kde se dá. Někdy ale byla jakákoliv snaha ušetřit zbytečná; zejména pokud se agentura stala nástrojem zahraniční politiky. Asi nejviditelnější příklad najdeme v kdysi ambiciózním projektu mezinárodní kosmické stanice ISS.
Kosmická stanice jako politický žolík
První úvahy o vybudování stálé základy na oběžné dráze se objevily už v šedesátých letech během vrcholícího sovětsko-amerického souboje o Měsíc. Pod vlivem vítězného kosmického tažení se Američané chtěli na Měsíci trvale usadit. K tomu ale potřebovali stálý přístav v podobě vesmírné stanice na oběžné dráze. Původní plány počítaly s obří základnou a stovkou obyvatel, doplněnou o nové dopravní prostředky na oběžnou dráhu. Mizející euforie a následná kocovina nakonec vedla ke vzniku mnohem skromnějšího projektu stanice Freedom (Svoboda), levná doprava na oběžnou dráhu se měla realizovat v podobě raketoplánů.
Práce na projektu stanice oficiálně začaly v roce 1984, kdy prezident Ronald Reagan v Kongresu během pravidelné Zprávy o stavu Unie označil Freedom za hlavní úkol NASA v následujících letech. Celkové náklady na vybudování stanice neměly přesáhnout osm miliard dolarů, doba stavby měla trvat podobně nerealistických osm let.
Nafukovací rozpočet a ruské problémy
Od Reaganova projevu uplynulo osm let, během kterých se celý projekt devětkrát předělával a spolykal téměř deset miliard dolarů. Nevznikla přitom jediná později využitá část stanice. S nástupem Daniela Goldina na místo ředitele NASA v roce 1992 došlo alespoň k nějakému posunu. Američané projekt přejmenovali na International Space Station (ISS), vtáhli do něj další státy včetně Ruska a zejména se konečně začalo stavět. Nový prezident Bill Clinton stále ještě neexistující stanici označil za symbol nové spolupráce po skončení studené války. Tím získal projekt ISS politický rozměr a bylo jasné, že vznikne stůj co stůj.
Od samého počátku se projektem táhly jako červená nit problémy ruské kosmické agentury. Ta měla v první fázi stavby vyrobit dvojici modulů, které by vytvořily základ budoucí stanice. Neustálé porušování slibů z ruské strany nakonec vedlo ke kritickému zpoždění stavby, za které musela NASA zaplatit další stovky milionů dolarů. Americká vláda ale potřebovala udržet Rusy ve hře, protože nestála o útěk jejich inženýrů do služeb některých nebezpečných režimů.
Dnešní odhady celkového účtu za stále ještě nedokončenou stanici činí 65 miliard dolarů, přičemž její vědecký význam je přinejmenším sporný. Původně tříčlenné posádky byly minulý rok zredukovány na dvojice, které stěží zvládají běžnou údržbu a na vědecké experimenty mají minimum času. Američané se už ani netají tím, že jejich účast na projektu ISS dnes trvá už jenom díky mezinárodním dohodám.
Drahá levná doprava na oběžnou dráhu
Druhým pozůstatkem vítězného závodu o Měsíc je projekt raketoplánů, který dnes v rozpočtu NASA tvoří celých čtyřicet procent. Původní plány v sedmdesátých letech počítaly s náklady na vývoj ve výši šesti miliard dolarů a cena za jednotlivé starty neměla přesáhnout deset milionů dolarů.
Dnes cena za kosmickou flotilu nabobtnala do obřích rozměrů. Každé zažehnutí motorů raketoplánu odčerpalo z rozpočtu NASA místo slibovaných deseti miliónů dolarů rovnou půl miliardy a cena za vynesení jednoho kilogramu nákladu na oběžnou dráhu se vyšplhala na dvacet tisíc dolarů. Z opakovaně použitelného letounu se tak stal suverénně nejdražší dopravní prostředek.
S jejich bezpečností to taky nebylo nijak valné, po havárii Challengeru stále existovalo padesátiprocentní riziko jejího opakování během následujících třiceti let. Tragédie Columbie z února 2003 byla začátkem komplikací, ze kterých se kosmonautika a potažmo celý výzkum vesmíru nevzpamatoval dodnes. A ani výhled do budoucna není příliš optimistický.
...pokračování příště...