Hlavní obsah

Zatopené vzpomínky: Jak se žilo v Mušově

Opuštěný. Opředený tajemstvím. Nedostupný. Ze všech stran obklopený vodou Věstonické nádrže, prostřední ze tří přehrad Nové Mlýny. Takový je kostel sv. Linharta. Jak vypadá zblízka? A co všechno hladina kolem něj ukrývá? Vypravili jsme se to zjistit.

Foto: Novinky

Jiný hrníček

Článek

Vzhledem k tomu, že celá Věstonická nádrž je přírodní rezervací s chráněnou ptačí oblastí, nebylo vyjednávání o plavbě na ostrov snadné. Nicméně se podařilo, a tak teď naše kánoe zvolna míjí malé ostrůvky, kde hnízdí orli mořští, rybáci, divoké husy, kormoráni, racci a mnoho dalších druhů ptáků.

Z kalné vody ční mrtvé stromy. Ke koupání rozhodně neláká. Plujeme nad místy, kudy kdysi vedla vyvýšená silnice, a tak pádla sem tam drhnou o dno. Zdravíme hlídkující ochránce přírody a blížíme se k ostrovu s kostelem. Vyhýbáme se přitom základům domu, které ční těsně pod hladinou, a kličkujeme mezi kusy betonu s armovacími dráty trčícími ven z vody.

Poslední záběry pádlem a přirážíme k zarostlému břehu. Voní tady kopr a máta, odkvétají zdivočelé růžové keře. Zjevně stojíme na bývalé zahradě. Před námi se tyčí změť vyschlého rákosí, trávy sahající nad hlavu, keřů, kopřiv a bodláčí prorůstajícího hromadami cihel. Všude se válejí prázdné skořápky od ptačích vajec.

Foto: Petr Horník, Právo

Kvůli zákazu vstupu do přírodní rezervace, která ji obklopuje, stavba chátrá.

„Členové občanského sdružení Krok, které léčí drogově závislé, to tady vždy jednou za rok vysekají, přijedou však až za týden,“ podotýká náš průvodce, bývalý starosta a současný zastupitel Pasohlávek Tomáš Ingr, zatímco se zdivočelým porostem prodíráme ke kostelu (článek vyšel v Magazínu Práva 18. září – pozn. red.). Naštěstí je to jen pár desítek metrů.

Jména hloupých na všech sloupích

Kostel sv. Linharta je jedinou stavbou, která se dochovala ze zatopené vesnice Mušov. Stojí v úrovni hladiny – kdyby okolo nebyl násep, zaplaví voda základy. Před napuštěním nádrže byl očesán na holé zdivo a čas jeho stav nezlepšil.

Tanec s mrtvými skláři. Z vesnice zbyla jen kaplička

Historie

Zarostlý vstupní portál připomíná pohádku o Šípkové Růžence. Okolo otevřené mříže vcházíme do hlavní lodi. Překračujeme ocelové výztuhy, jimiž je stavba zpevněna, aby se na podmáčeném podloží nerozjížděla. Omšelou dřevěnou kruchtu podepírají oprýskané litinové sloupky. Statiku zdí jistí betonové injektáže. Omítka opadává ve velkých koláčích a jen žalostné pozůstatky fresek na stropě prozrazují, že kostel kdysi pamatoval lepší časy. Přesto mu nelze upřít působivou atmosféru.

Přes hromady dříví se dostáváme ke schodišti na kruchtu. Po celé výšce místnosti se mezi původní zdí kostela a přistavěnou novogotickou předsíní táhne centimetrová mezera.

V omítce jsou vyryté stovky jmen: Milan, Dana, Venda, Tonda, Lenka, Dáša, Rosťa… Jedním slovem: vandalové. Nejstarší podpisy pocházejí ze sedmdesátých let.

Foto: Petr Horník, Právo

Jména vandalů vyrytá do omítky na kruchtě.

Nakonec si kopřivami prošlapeme cestu ke věži. Vyhneme se mrtvému rackovi na úpatí točitého schodiště a bez problémů vystoupáme až pod střechu kostela. Čas od času narazíme na hromádky zvířecích bobků. Na podestě se válejí rozlámané tašky – tady na Moravě jim říkají „křidlice“ – a mezi nimi se v prachu vine cestička z ptačích stop. Dírami ve střeše pronikají sluneční paprsky. Polorozpadlé dřevěné okenice volají po výměně.

„Letos to opravdu bude chtít opravu, jinak začne zatékat a voda způsobí daleko větší škody,“ konstatuje věcně Tomáš Ingr.

Lítost přišla později

„Kostel uprostřed vodní hladiny zajímá každého. Rádi bychom proto lidem přístup na ostrov umožnili. Přijeli by po cyklostezce k molu u hráze, pak by je pramice dovezla sem: s průvodcem, v omezeném počtu a v období, kdy ptáci nehnízdí. Při plavbě by se dozvěděli fakta o nádržích a ochraně přírody. Výstava v kostele by připomněla historii Mušova, vodní dílo Nové Mlýny a místní faunu i flóru. Na věži by byla vyhlídka s dalekohledy, odkud by se dali pozorovat ptáci a celé širé okolí,“ představuje si bývalý starosta.

O masopustu tančili muži okolo májky: napřed sólo bosky, pak bez košil, nakonec v trenkách.

Je mu jasné, že oprava kostela se pořádně prodraží. „Vzhledem k dopravě a památkové ochraně by se určitě pohybovala v desítkách milionů,“ podotýká. Víc než cena, kterou by z velké části pokryly dotace, však rekonstrukci limituje poloha uprostřed přírodní rezervace. Právě na ní jednání místních obcí s krajským odborem životního prostředí zatím pokaždé ztroskotalo – ke škodě turistů, ale také starousedlíků.

Když musel Mušov v roce 1978 ustoupit přehradě, přestěhovala se většina z nich do sousedních Pasohlávek. Za desítky let si už v novém domově zvykli. Kostel, kde byli křtěni a oddáváni, má však pro ně dodnes citovou hodnotu. S jednou z posledních žen, které se v zatopené obci narodily, si o tom povídáme na radnici v Pasohlávkách. Zdenka Zemánková tam našla domov, kdykoli však projíždí po hrázi kolem kostela, neubrání se vzpomínkám.

Foto: Petr Horník, Právo

Tady bývali Mušovští křtěni a oddáváni.

„Když naše vesnice mizela pod vodou, bylo mi dvacet čtyři a měla jsem úplně jiné starosti,“ vypráví. „Během tří let jsme dostali stavební povolení, narodila se dcera, stavěli jsme dům, stěhovali sebe i maminku, pak přišel na svět syn… “ V hektické době nezbýval na emoce čas.

„Až když děcka odrostla, začalo mně najednou docházet, že jim nemůžu ukázat dům, ve kterém jsem prožila dětství, ani místa, kde jsme si hrávali. Pak jsem se dostala na ostrov, viděla, jak teď kostel vypadá, a dolehlo to na mě. Je tak zdevastovaný, že v něm na člověka padá tíseň,“ říká pamětnice.

Zachraňte kostel
Kostel sv. Linharta je národní kulturní památkou. Patří k nejstarším církevním stavbám na Břeclavsku. Základy má pozdně románské, současný půdorys pochází z gotické přestavby. Interiér nese stopy barokních úprav, věž s jehlancovou střechou je novogotická. V roce 2015 inicioval Tomáš Ingr vyhlášení veřejné sbírky. Za šest let se na jejím účtu (2700793039/2010) nashromáždilo necelých 300 tisíc korun, za které chce obec Pasohlávky nechat vypracovat projekt záchrany kostela.

Co zmizelo pod hladinou

Oblast, která se dnes nachází pod hladinou, byla osídlena skoro třicet tisíc let. Pravěcí lidé tu lovili mamuty. Římané postavili na nedalekém vrchu vojenský tábor. Slované tam vybudovali hradiště. I jejich pohřebiště skončilo pod vodou. „Barbarsky jsme si utopili předky, aniž by slzu někdo uronil,“ podotýká přírodovědec Miroslav Šebela v dokumentárním filmu Pálavská zrcadla.

Samotný Mušov založili ve 13. století němečtí kolonisté, které sem pozval šlechtický rod Sirotků. Nejstarší písemná zmínka o vsi pochází z listiny datované rokem 1276, kdy staroboleslavská kapitula prodala svůj – mimochodem zfalšovaný – nárok na zdejší církevní desátek kounickému klášteru.

Přehrada Desná a Riedlova hrobka: Historické krásy Jizerských hor

Tipy na výlety

Obec ležela poblíž dlouhého mostu přes rameno Dyje, na zemské stezce probíhající z Vídně do Brna. Údolí zarostlé lužním lesem a travnatými nivami protkávaly říční meandry, slepá vodní ramena, močály a tůně. Mezi ně naplavily řeky několik metrů vysoké štěrkopískové duny. Lidé je nazývali „hrúdy“ a chovali na nich ovce. Živili se hlavně rybolovem a chovem koní.

Po druhé světové válce byla drtivá většina původního německého obyvatelstva odsunuta a do jejich hospodářství se nastěhovali lidé z celé Moravy. Většinou byli mladí a chudí, přišli do lepšího.

„Dostali jsme pěkný dům, postavený v osmatřicátém, k tomu chlévy, konírnu, vepřín, kůlnu a velkou stodolu… Začátky ale byly kruté, přišli jsme v listopadu, nebylo krmení, sláma. Zaseto naštěstí bylo,“ popsal pamětník Rudolf Suchánek na webu Paměť národa.

Založili rodiny, vychovali děti, zvelebili hospodářství. Chodili na ryby, pěstovali včely, chovali dobytek – a navzájem si pomáhali. „Byla to družná dědina. Nikdo nebyl bohatý, aby se mohl vyvyšovat, všichni jsme byli kamarádi,“ dodal pamětník.

Bývalo tu krásně…

… přestože vesnici každoročně zaplavila voda. Lidé si na pravidelné jarní záplavy zvykli stejně jako na hejna komárů. Naučili se s nimi žít. Skoro v každém mušovském domku měli loďku. Když přišla velká voda, jezdily na nich děti do školy. Ryby se chytaly z okna. Na každé vrbě seděly kačeny a divoké husy. Pro kluky a holky to byl ráj.

Pan farář si šel vždycky v neděli do hospody zahrát s chlapy mariášek. Celibát ale dodržoval.

„V lese rostla spousta konvalinek a bledulí, nosili jsme jich maminkám kytice. Chodili jsme se koupat do Dyje. Byla krásně čistá a měla písčité dno: někdy bylo vody po kolena, jindy se dala přejít skoro suchou nohou. Staré koryto řeky leželo hned za domy, když v zimě zamrzlo, mohly děti jezdit na bruslích podél celé vesnice,“ vypráví Zdenka Zemánková.

„Před kostelem stála pětitřídní vesnická školička, vedle něj fara. Ve vsi byla hospoda, velký kinosál, kulturní dům, pošta, národní výbor s matrikou, policejní stanice, slušně zásobená samoobsluha. Každou hodinu jezdil autobus na Brno i na Mikulov,“ popisuje pamětnice.

Pořádaly se taneční zábavy, sokolské a hasičské bály, hrával se fotbal i ochotnické divadlo. O Velikonocích obcházeli mládenci domy – všechny, nejen ty, kde žila pěkná děvčata – s harmonikou. Lidé společně slavili Silvestra.

Foto: archiv Zdenky Zemánkové

Masopustní veselí si užívala hlavně mládež. Sedmdesátá léta, kostel sv. Linharta v pozadí.

„Každý rok bývaly svatomartinské hody s večerní zábavou. Muži při ní tančili okolo májky: napřed sólo bosky, pak bez košil, nakonec v trenkách. Připravili se na to předem: navlékli si třeba podvlíkačky a na zadek namalovali oči,“ usmívá se Zdenka Zemánková.

Tajemství ženy od Zlatého koně

Historie

V Mušově se pravidelně chodilo do kostela. Děti měly od druhé třídy hodiny náboženství, zlobiví kluci občas dostali od pana faráře rákoskou.

„Ale byl úžasný. Vždycky v neděli po žehnání šel do hospody zahrát si s chlapy mariášek. Celibát samozřejmě dodržoval, ale jinak žil s dědinou, i když k nám dojížděl z Pasohlávek. Strejda dělal kostelníka a vozil ho sem v sajdkáře,“ vzpomíná paní Zemánková.

Foto: Petr Horník, Právo

„Žilo se tam dobře,“ vzpomíná na Mušov Zdenka Zemánková. Kostel jí to připomene pokaždé, když jede po hrázi.

Ty časy jsou nenávratně pryč. Ke kostelu se dnes dostane, jenom když přehrada zamrzne. Pak přejde po ledě, aby na opuštěném oltáři zapálila aspoň svíčku na památku.

Na rozkaz shora

O výstavbě přehradní kaskády Nové Mlýny a zatopení Mušova rozhodla vláda na začátku 70. let. Ve vsi se už nesmělo stavět ani pohřbívat. Hroby byly exhumovány, ostatky si rozebrali příbuzní. Nebožtíci, o které neměl nikdo zájem, skončili ve společném hrobě na hřbitově v Pasohlávkách.

Poslední večer se v místní hospůdce protáhl až do rána. Lidé zpívali, objímali se, smáli, brečeli…

„Šlo to ráz na ráz a nebylo úniku,“ podotkl Rudolf Suchánek. Přehradu začali stavět v roce 1975. V letech 1976 až 1978 srovnala vojska ministerstva vnitra se zemí více než sto domků. Bourání unikly jen vinné sklepy mimo dosah vody.

Přestěhovat se muselo okolo pěti set obyvatel. Mohli si vybrat: buď dostanou náhradní bydlení, nebo finanční kompenzaci. Většina odcházela v květnu 1978. Loučili se těžko. Poslední večer se v místní hospůdce protáhl až do rána. Lidé zpívali, objímali se, smáli, brečeli… V listopadu 1978 opustil ves poslední starousedlík. Pak rozvaliny pohřbily miliony kubíků vody. V lednu 1980 byl Mušov vymazán ze seznamu obcí v Československu.

Čtyřicet let je dlouhá doba. Hodně pamětníků umřelo. Přesídlení zpřetrhalo jemné předivo mezilidských vztahů. Ti, kteří žijí, se však stále pravidelně setkávají. A na své staré domovy vzpomenou vždy, když jedou po hrázi okolo kostela.

Nenapravitelný. Podivuhodný osud lidického chlapce

Historie

„Rádi bychom ho zachránili, ale nemáme jak. Vzhledem k přírodní rezervaci se rozpadá, cesta k němu je komplikovaná. Přitom je unikátním turistickým cílem – jen kdyby nám odbor životního prostředí povolil alespoň regulované návštěvy. Pro ně je to však natolik vzácná lokalita, že tam lidi pouštět nechtějí. Prý tu máme jiných turistických atrakcí dost. Je to škoda,“ konstatuje starostka Pasohlávek Martina Dominová.

Foto: Petr Horník, Právo

Bývalý starosta Pasohlávek Tomáš Ingr by kostel na ostrově rád zpřístupnil lidem alespoň v omezeném režimu.

Je důležitější ochrana přírodní rezervace, nebo kulturní památky? Na tom se v současné době místní obce s krajským úřadem neshodnou. Uvidíme, zda se jim to podaří do budoucna.

„Připravujeme nový projekt, který s omezeným zpřístupněním ostrova počítá. Pokud nám ho kraj nepovolí, tak kostel jen zakonzervujeme. Bez něj nemá smysl se o renovaci snažit,“ uzavírá Tomáš Ingr.

K čemu je dobrá přehrada

  • Vodní dílo Nové Mlýny vznikalo v letech 1978–1988. Tvoří ho tři nádrže oddělené příčnými hrázemi, po nichž vedou silnice. Přehrada má v průměru hloubku 1,2 metru, v nejhlubších místech okolo pěti metrů. Krajní nádrže slouží k rekreaci a rybolovu, na dolní nádrži je ještě malá vodní elektrárna, prostřední tvoří přírodní rezervaci.
  • Kaskáda vyrostla na soutoku tří meandrujících řek – Dyje, Jihlavy a Svratky –, které vytvářely unikátní lužní krajinu s pestrou mozaikou malých mokřadů. Ta zmizela pod vodou spolu s desítkami vzácných druhů rostlin a zvířat.
  • Přehrada měla být původně zdrojem závlahového systému. Z velkolepého projektu toho po revoluci moc nezůstalo, sucha posledních let však přiměla zemědělce znovu uvažovat o obnovení starých kanálů.
  • Další přesvědčivý důvod pro existenci přehrady potvrdily velké povodně v letech 1997 a 2002. Nové Mlýny tehdy zachytily obrovské množství vody, které už nedokázal pojmout Vranov. Nebýt toho, staly by se z Mušova další Troubky a nejspíš by plavalo celé okolí až k Břeclavi.

Jiný hrníček

Zajímavosti zachycené redaktory serveru Novinky.cz, na které nezbyla vlastní škatulka. Podcast o tom co hýbe, nebo hýbalo světem. Přehrajte si Jiný hrníček na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.

Reklama

Výběr článků

Načítám