Hlavní obsah
Na prostranství mezi kameny přicházeli pozůstalí po německých vojácích, kteří padli daleko od domova. Foto: Petr Horník, Právo

Tajemství unikátního nacistického pomníku. Je jediný v Česku

Jeden, dva… dvacet. Počítám velké kameny u jizerské rozhledny Štěpánka. U některých právě hoří svíčky. Místo uzavírá výrazný kříž. Stejný, ve formě medaile, dostávali vojáci wehrmachtu za druhé světové války, za odvahu. Tento památník – jediný svého druhu v republice – připomíná to, že se mnozí narodili tady, v někdejším Československu.

Na prostranství mezi kameny přicházeli pozůstalí po německých vojácích, kteří padli daleko od domova. Foto: Petr Horník, Právo
Tajemství unikátního nacistického pomníku. Je jediný v Česku

Na původní místo se vrátil po šestašedesáti letech, po „partyzánské“ akci milovníků Jizerských hor. „Jednoho dne prostě znovu stál,“ říká místostarosta Kořenova Stanislav Pelc.

Právě této obci pozemky pod rozhlednou i památníkem patří. Dostává se jim vzorné péče: uklízí se a pravidelně se na nich seká tráva, aby nezarůstaly. A nedávno obec nechala na místo umístit ceduli s vysvětlením, proč nelegální nacistický pomník stojí právě tady.

Jedinečný kříž totiž pravděpodobně vytvořil v letech 1943–1944 místní kameník podle válečného vyznamenání Železného kříže 1939. Jeho střed „zdobil“ hákový kříž, znak NSDAP používaný jako symbol třetí říše.

„Ano, svastika na něm kdysi byla, jenže ta se po německém zabrání Sudet objevovala všude kolem,“ vysvětluje místostarosta. Památník pod rozhlednou vztyčili Němci začátkem května 1944. Na Štěpánku šli tehdy povinně i školáci z okolí. Jeden pamětník ještě žije, ale bydlí v Německu.

Rozhledna Štěpánka je oblíbeným cílem výletníků více než sto let. Za druhé světové války sloužila Němcům jako místo, odkud se hlídal vzdušný prostor.

Foto: Petr Horník, Právo

Každý z kamenů, které památník obklopují, na sobě měl kdysi cedulku s názvem obce, kde mrtví před narukováním do říšské branné moci a Zbraní SS bydleli. Jejich skony připomínaly helmy a část výzbroje položené před balvany. Tvořily kruh, do něhož přicházeli pozůstalí.

„Šlo čistě o pietu,“ nepochybuje Pelc. Zdůrazňuje to proto, že toto místo po druhé světové válce obestřela řada polopravd a legend. K těm nejrozšířenějším patří ty, že vznikl už někdy po roce 1918, že se u něj konaly nacistické slavnosti, že tam Sudeťáci verbovali mládež do své mládežnické organizace Hitlerjugend…

Tvrdá rána od výrostků

„Jsou to blbosti. Mnozí místní do války ani jít nechtěli, ale byli Němci, rukovat museli a poté, kdesi daleko, zemřeli. Tady je jen symbolický hřbitov,“ vypráví Pelc.

Ví se, že tradice uctívání padlých trvala do jara 1945, kdy mír zcela změnil střední a východní Evropu, včetně Jizerských hor. Oblast, do té doby skoro výhradně německá, se vylidnila. V nařízeném odsunu skončila většina rodin, které ji osídlovaly od 12. století.

Stanislav Pelc historii soudit nechce: „Nechal bych ty emoce spát. V té době jsem nežil. Ovšem Němci tady žili po staletí. Ten kříž je připomíná.“

Foto: Petr Horník, Právo

Jisté je, že u rozhledny – dneska zhusta vyhledávané turisty – byla za války vojenská posádka hlídající okolní vzdušný prostor. S končícími boji se kvapně stáhla do Německa. Zanechala po sobě spoušť: spálené dokumenty a uniformy, přerušená telefonní spojení…

Češi k rozhledně dorazili 8. května. Tentýž den z velkého kříže odstřelili ten menší, hákový. Mnohem výrazněji se do jeho osudu o pár dní později zapsali čeští aktivisté z Turnova. Svrhli ho ze skály. „Byli to nějací výrostci. Po pádu se kříž rozlomil,“ upřesňuje Pelc.

Alkohol a lana

Poničený ležel hluboko ve stráni až do 28. října 2011. Ve slavnostní den ho úplně jiní aktivisté vrátili na původní místo. „Ti kluci ze spolku Jizeran jsou poněkud svérázní. Do svědomí jim nevidím, ale vazby na nacisty, Hitlerovo Německo bych u nich nepředpokládal,“ hodnotí Stanislav Pelc.

Oni samotní se k věci odmítají vyjadřovat a cokoliv vysvětlovat. Od jejich „akce“ před osmi lety ale na úřad nepřišla ohledně pomníku žádná stížnost. Aby to tak zůstalo, nechal vloni Pelc na pozemek umístit vysvětlující ceduli. Její obsah sepsal Jan B. Uhlíř – historik, soudní znalec se specializací na fašismus, neonacismus a druhou světovou válku, třetí říši a protektorát Čechy a Morava.

Ten akci Jizeranu zhodnotil: „Touto v podstatě ilegální cestou byl obnoven nacistický pomník, jediný svého druhu v České republice.“ Nicméně dále podotkl, že akt můžeme vnímat jako krok smíření.

„Žít znamená bojovat. Toto místo bylo obnoveno s úctou k obětem válek spolkem Jizeran,“ píše se na cedulce připevněné na podstavci znovupostaveného kříže. Autorem citátu je římský filozof Seneca.

Foto: Petr Horník, Právo

Tento pohled na věc zastává také kořenovský podnikatel Vlastimil Plecháč. Právě on byl asi první, kdo se o akci Jizeranu dozvěděl: „Jednou večer jsem se šel podívat na nedaleký kryt lehkého opevnění. Povídal jsem si tam s jedním pánem a on mi říká: Nějaká parta Němčourů krade pod Štěpánkou ten pomník. Chce ho naložit a odvézt do Německa. Nedalo mi to a druhý den jsem se šel nahoru podívat. Jak se plížím lesem, zazvonil mi mobil…“

Ty vole, Vlasta

V momentě, kdy Plecháče telefon prozradil, uviděl chlápky v maskáčích. A oni spatřili jeho. „Začaly padat hlášky: Ty vole, jde nějakej bonzák. A ukončil to výrok: Vy č…, to je Vlasta,“ vypráví Plecháč. Když skupinka poznala souseda, svolila, aby Plecháč mohl zůstat a přihlížet.

„Kluci kameny dostávali nahoru postupně, po lanech. Bylo jich tak patnáct. Dost u toho pili, ale nakonec to na kopec vytáhli.“ Sám nikomu nic nehlásil. Na jejich záměru dát prostranství u rozhledny do podoby z let 1944–1945 totiž neviděl, a stále nevidí, nic špatného. Ostatně ho považuje za jedno z nejkrásnějších na světě. Všechny snahy udržovat místo v pořádku proto vítá.

„Mám pocit, že rozhledně něco dlužím. I proto jsem dal před časem na její opravu nějaké peníze, chtěl jsem, aby byla tak hezká jako kdysi. Za socialismu dost zchátrala. Postavili ji Němci, a to pěkně, jak jsme zjistili při čištění kamenů, obnově oken, budování schodů… Třeba ty pomníčky před ní připomínají někoho z lidí, kteří následně padli na frontě,“ zamýšlí se Plecháč.

S Němci by bylo líp

Pan Plecháč v Kořenově nejenže vyrostl, ale desítky let tu také podniká v cestovním ruchu. Provozuje mimo jiné vyhlášenou restauraci, penzion U Čápa, Muzeum Járy Cimrmana s rozhlednou, založil blízký lesopark…

„Chci, aby do kraje přijížděli lidé na víkend, ne jen na otočku. A úplně nejlepší by bylo, kdyby sem znovu přišli bydlet. Ty opravené domy kolem většinou slouží jako chalupy,“ ukazuje na stavby poblíž své restaurace, kde spolu mluvíme.

„Kytku položenou ke kříži na Hitlerovy narozeniny bych samozřejmě vyhodil. Tomu, kdo by ji tam dal, bych ale všechno – tedy proč to dělám – vysvětlil,“ říká Vlastimil Plecháč.

Foto: Petr Horník, Právo

To, že po odsunu Němců z hor leckde zmizel život, mi potvrdí kořenovský místostarosta.

„Ať chceme, nebo ne, dějiny, nejsou černobílé. Za války v obcích Kořenov a Polubný žilo skoro deset tisíc lidí, v každé po pěti tisících. Dnes je to tisíc obyvatel. Dohromady. Jizerky se z odsunu nevzpamatovaly,“ vypočítává a dodá: „Jsem vlastně rád, že to s tím křížem jiní rozhodli za obec. Chtěl jsem téma otevřít už dřív, ale stále mi říkali: Ještě není správný čas.“

Pan Plecháč s ním souhlasí: „Možná se dá říci: Mohlo se čekat ještě dýl, na politicky příznivou dobu. Ale ta nastane kdy? Vždyť my, starousedlíci skoro všichni bydlíme v domě po Němcích. A já pořád říkávám: Kdyby tady žili, kraji se vede mnohem, mnohem líp.“

Od Milady k Cimrmanům

Jasno má Plecháč i v dalších věcech: „Dějiny změnit nemůžeme. Ovšem měli bychom je dobře znát. Třeba jen proto, že přinášejí poučení.“ A aby k této snaze porozumět historii alespoň trochu přispěl, nechal nedávno zbudovat v lesoparku pomník hrdince Miladě Horákové, jediné ženě zavražděné během komunistických politických procesů v 50. letech.

„Úplně nejlepší by bylo, kdyby rodiče do Jizerek vzali své děti. U Štěpánky jim vysvětlili, proč ten kříž připomíná Němce. U pomníčku Miladě Horákové by historický výklad mohli dokončit. A pro vylepšení nálady by zašli do našeho muzea, k Cimrmanům,“ uzavírá.

Železný kříž jako symbol

  • Poprvé jej udělil v březnu 1813 pruský král Fridrich Vilém III. V dobách napoleonských válek šlo o nejvyšší vojenské vyznamenání. I později se uděloval jen za válečného stavu.
  • Jeho držitelem byl i polní maršál Paul von Hindenburg (1847–1934), pozdější německý prezident. Ve třicátých letech národ opakovaně varoval před Adolfem Hitlerem. A právě ten ho nahradil coby říšský vůdce.
  • Stal se jedním ze symbolů odvahy německých vojáků ve druhé světové válce. Po jejím skončení se přestal udělovat. Nicméně jako logo a výsostný znak Bundeswehru a jeho bojové techniky je používán od roku 1956 znovu, ovšem ve stylizované verzi.
Může se hodit:
Termíny jarních prázdnin v roce 2020 ve všech regionech ČR: Jarní prázdniny 2020
Šest prodloužených víkendů: Jak vychází svátky v roce 2020
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků