Hlavní obsah
Bombardovací letouny Vickers Wellington 311. bombardovací perutě za letu Foto: VHÚ

První odvetný nálet československé 311. bombardovací perutě mířil na Brusel

Večer 10. září 1940 vzlétly z anglického letiště Honnington tři wellingtony 311. bombardovací perutě britského královského letectva (RAF) k náletu na území okupované nacistickou Třetí říší. Cílem bylo seřaďovací nádraží v Bruselu. Bylo to poprvé, kdy českoslovenští letci mohli nejen pomáhat bránit Velkou Británii, ale také oplatit nacistům způsobená příkoří.

Bombardovací letouny Vickers Wellington 311. bombardovací perutě za letu Foto: VHÚ
První odvetný nálet československé 311. bombardovací perutě mířil na Brusel

Jako první se těžce zvedl v 19:55 Vickers Wellington Mk. IA pilotů Františka Taibera a Josefa Ocelky s imatrikulací KX-R. Přesně v osm odstartoval wellington KX-U pilotovaný Josefem Schejbalem a o pět minut později je následovat třetí bombardér KX-C vedený Václavem Kordou. V každém bombardéru byla šestičlenná osádka, kromě dvou pilotů ještě navigátor, radiotelegrafista a dva střelci.

Operaci komplikovalo špatné počasí. Hustá a nízká oblačnost se válela nejen nad kanálem La Manche, ale halila také Brusel, což ztěžovalo nalezení cíle.

I když se měly shodit bomby z výšky 3000 metrů, Teiberova posádka sestoupila do výše necelých sto metrů, aby vůbec nalezla cíl, na který svrhla pumy. Ani Schejbalova posádka nedodržela nařízenou výšku, klesla do 150 metrů. Během tří průletů identifikovala cíl a při čtvrtém na něj shodila bomby. Kordův letoun, ve kterém letěl jako střelec boxer Vilém Jakš, na cíl nezaútočil, protože se velitel držel rozkazu za žádnou cenu  neshazovat bomby z výšky menší než 3000 metrů, aby letadlo uniklo palbě protiletadlových dělostřelců.

Posádka bombardovacího Vickers Wellingtonu 311. perutě při přípravě na let. Zleva Sgt Karol Valach, Sgt Josef Filler, F/Sgt Josef Bernát, P/O Vilém Konštacký, P/O Josef Horák a Sgt Jan Plzák

Foto: VHÚ

Všechny tři wellingtony se vrátily mezi 23:20 a 23:30, v pořádku přistála i Taiberova posádka, i když na ni stříleli protiletadloví dělostřelci. Hned druhý den o první akci 311. perutě informovala stanice BBC. Že bombardovali Čechoslováci, napsal i list The Daily Mail, který ocenil jejich odvahu.

Když se ukázalo, že se Kordova posádka jako jediná vrátila i s nákladem pum, byla zklamaná. Měla pocit, že se na ni dívají přes prsty. O den později však Korda shodil bomby na stejný cíl spolu s posádkami Karla Mareše, který velel celé peruti, a Františka Taibera. Ten den na cíle v Belgii a Německu útočilo celkem 40 britských bombardérů.

První útok na Berlín

V plné sestavě šesti letadel zaútočila 311. peruť poprvé v noci na 22. září, kdy velitelství bombardovacího letectva vyslalo 92 strojů k útokům na nacistické přístavy na atlantském pobřeží Francie. Posádky Schejbala, Kordy a Taibera doplnily ještě wellingtony Bohumila Landy, Františka Janouška a Karla Trojáčka. Cílem bylo Calais, a tak se poprvé příslušníci 311. perutě setkali s obávaným německým flakem, ale žádný granát protiletadlových dělostřelců je nezasáhl.

V noci z 23. na 24 září zaútočili českoslovenští letci poprvé na hlavní město říše Berlín, kam RAF vyslala 129 bombardérů, z nichž se nad cíl dostalo 112. Operace se účastnily tři československé posádky - Marešova, Landova a Trojáčkova. Trojáčkův wellington KX-E však byl nad cílem zasažen palbou flaku a do Británie se nevrátil, nouzově přistál v Holandsku. Posádka skončila v zajetí až na radiotelegrafistu Karla Kunku, který se raději zastřelil. Bál se, jak by s ním nacisté coby s příslušníkem porobeného národa zacházeli, i když byl v uniformě letce RAF.

Odhodlání oplácet

Během zářijových nocí čtyřicátého roku se začala psát úspěšná kariéra 311. bombardovací perutě, která byla ustavena 29. července 1940. Její formování bylo obtížnější než u stíhacích perutí, protože českoslovenští bombardovací letci měli jen malé zkušenosti z bojů. Proto musel být zahájen intenzivní výcvik na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington, jimiž byla vyzbrojena.

Nakládání bomb do Vickersu Wellington před náletem na Německo

Foto: Profimedia.cz

Přestože výcvik za bitvy o Británii narušovaly četné německé nálety, výcvik prvních šesti posádek byl ukončen 7. září. a o tři dny později už byly v akci. Ale až do října neměly plný operační stav, jen poloviční, kdy se do akcí nasazovaly jen tři bombardéry místo šesti.

Důvod tak rychlého nasazení do služby byl jednoduchý. Británie, která čelila ofenzívě nacistické Luftwaffe, chtěla údery oplácet. A neměla jinou možnost než bombardovat Německo a okupovaná území. Na odvetné údery kladl velký důraz Winston Churchill, jenž podporoval budování silného bombardovacího letectva. Chtěl, aby i obyvatelé Třetí říše zažívali stejnou hrůzu při náletech, jako Britové, i když až do roku 1941 britské bombardéry útočily především na vojenské cíle. Až později přišly nálety, při nichž byla zničena celá města, především Hamburk, ale ještě před ním Kolín a pak Darmstadt, a nakonec i Drážďany.

Vickers Wellington kanadské 425. perutě RAF v letu

Foto: Profimedia.cz

Vytyčené cíle se však mnohdy nedařilo zasáhnout, kolikrát je posádky ani nenašly, protože se bombardovalo v noci. Od denních útoků bylo nutné kvůli vysokým ztrátám ustoupit, bombardéry bez doprovodu stíhaček byly proti Messerschmittům Bf-109 bez šance. A stíhačky, které by je mohly doprovázet, na počátku války neexistovaly. Situace se změnila až v jejím závěru, kdy byly zařazeny do výzbroje americké Lockheedy P-38 Lightning a hlavně P-51 Mustangy.

Britský plán bombardovací ofenzívy

Británie měla na rozdíl od Německa propracovanou strategii bombardovacích útoků. Poté, co v roce 1917 zažila nálety velkoletadel Gotha, rozvíjel se ve Spojeném království plán vytvořit silné bombardovací letectvo, které by samo rozhodlo válku. Ideu rozvíjel „otec RAF“ Hugh Trenchard a za války pak jeho teorie uplatňoval velitel bombardovacího letectva Arthur Harris.

Bombardovací letectvo nejen setřelo rozdíl mezi frontou a týlem, ale jeho útoky měly rozvrátit morálku společnosti, takže nepřítel neměl být schopen pokračovat v boji. Zatímco první se prokázalo, druhé nikoli. Ani vybombardované Coventry, vypálený Hamburk nebo zničené Tokio nevedlo k povstáním nebo ochotě kapitulovat.

I když dvoumotorové Vickersy Wellington a zejména Handley Page Hampdeny a Armstrong Whitworth Whitleye měly řadu slabin, byly pomalé a slabě bráněné, takže nemohly plnit takové úkoly, jako jejich následovníci v čele s Avro Lancastery, dokázaly způsobovat nepříteli citelné ztráty.

Příprava Vickersu Wellington k náletu na Německo

Foto: Profimedia.cz

Ovšem nálety na okupovaná území a zejména na Německo byly nebezpečné, protože Třetí říše budovala silnou protivzdušnou obranu, kromě protiletadlového dělostřelectva zaváděla jednotky nočních stíhačů.

Ztráty byly značné

Kvůli ztrátám musela být 311. peruť už 22. října 1940 stažena z operační činnosti, protože přišla o třetinu svého stavu. Po Trojáčkově posádce byl v noci na 17. října nad Nizozemskem sestřelen při náletu na Brémy wellington KX-T Bohumila Landy. Zahynuli čtyři letci a dva byli zajati. Vracející se wellington KX-H byl poškozen a zahynulo pět z šesti členů posádky Jana Veselého. Během měsíce tak peruť přišla o tři z devíti posádek.

Noční nálety peruť obnovila 8. prosince 1940 a až do své poslední akce v rámci velitelství bombardovacího letectva podniknuté v noci na 26. dubna 1942 vykonala 1029 operačních letů v délce 5192 hodin. Zaútočila na 77 cílů v Německu, Itálii, i v okupované Francii, Belgii a Nizozemsku.

Nad nepřátelským územím přišla 311. peruť do dubna 1942, kdy působila ve svazku bombardovacího letectva, o 19 strojů, dalších dvacet jich bylo tak poškozeno, že musely být po návratu odepsány. Z 318 členů posádek nasazených do akce jich 94 padlo nebo zůstalo nezvěstných a 34 bylo zajato. Dalších třicet bylo zraněno.

I když ztráty ve výši 1,8 procenta byly mezi bombardovacími perutěmi jedny z nejnižších, byl úbytek personálu tak citelný, že se peruť přeřadila pod velitelství pobřežního letectva Coastal Command, protože nebylo odkud doplňovat její členy.

Vickers Wellington v barvách britského pobřežního letectva

Foto: Profimedia.cz

Proti lodím a ponorkám

Do hlídkování nad mořem se třistajedenáctá zapojila 22. května 1942 a od 12. června téhož roku operovala nad Biskajským zálivem, kudy proplouvaly německé ponorky z francouzských základen do Atlantiku. Na přelomu let 1942 a 1943 byla vyhodnocena jako nejlepší peruť Coastal Command.

V polovině května 1943 byla peruť vyňata z operační činnosti, aby se přezbrojila na americké čtyřmotorové Consolidated Liberatory GR. Mk.V. Výcvik byl ukončen 4. srpna 1943 a 21. srpna byla 311. peruť uznána za bojeschopnou. V rámci pobřežního velitelství uskutečnila 2102 (podle jiných údajů 2084) letů v délce 21 527 hodin. Ztratila 16 letadel, přičemž zahynuli nebo zůstali nezvěstní 104 letci.

Consolidated Liberator v barvách britského pobřežního letectva

Foto: Profimedia.cz

Zaútočila na 35 ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila, i když u některých to bylo ve spolupráci. Posádka Oldřicha Doležela také 27. prosince 1943 potopila loď SS Alsterufer, která měla prolomit blokádu Německa a dovést do říše tak potřebný wolfram a kaučuk.

Za pět let zahnulo 250 jejích členů, což byly největší ztráty ze všech čtyř československých perutí RAF, představují polovinu všech ztrát, které utrpělo československé letectvo na západě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků