Hlavní obsah
Všechny známé bitky se odehrávaly v parlamentu, který za první republiky sídlil v pražském Rudolfinu. Foto: Vasil Bobík

Potíže s poslaneckou imunitou začaly za první republiky

Josef Mayer, poslanec a německý agrárník, netušil, že mu vlastní úslužnost přinese smůlu. V sobotu 13. února 1924 vešel do poslanecké knihovny v Rudolfinu, kde tehdy sídlil parlament, těsně za ministerským předsedou Antonínem Švehlou a rozhodl se, že se mu zavděčí.

Všechny známé bitky se odehrávaly v parlamentu, který za první republiky sídlil v pražském Rudolfinu. Foto: Vasil Bobík
Potíže s poslaneckou imunitou začaly za první republiky

Ve Švehlově oblíbeném křesle totiž klidně seděl poslanec Německé národně socialistické dělnické strany inženýr Rudolf Jung, který se vždy pyšnil tím, že vypracoval společný program pro národní socialisty v ČSR, Rakousku, ba i v Německu.

Na Mayerovu výzvu, aby vstal, nehnul ani prstem. To Mayera zřejmě rozzuřilo, protože nelenil a popadl kolegu z parlamentu za límec, přičemž mu vyrazil doutník. Dvaačtyřicetiletý Jung se bránil jako lev, udeřil Mayerem o stůl a začal do něj bušit. Švehlu to rozčílilo.

Antonín Švehla musel poslance rozhánět.

Foto: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Libri 2002

Zavolal parlamentní stráž a všechno by pak bylo v pořádku, nebýt nešťastného výkřiku jednoho ze strážců: „Ale vždyť ten je od nás!“ Vzápětí se stráž vrhla k Mayerovi, aby mu pomohla Junga zneškodnit. Švehla se do bitky musel vložit sám a klubko rozehnat. Žádal od Mayera vysvětlení – to ho ale tak rozzlobilo, že postoupil celou věc imunitnímu výboru. A ten šetřil věci.

Už po roce 1918 se ozývaly kritické hlasy, upozorňující, že imunita je pozůstatek monarchie a do demokracie nepatří.

Přivydělával si jako stráž

Josef Mayer si ve volných chvílích, i při platu slušných 5000 korun, přivydělával jako parlamentní stráž! Ohromený imunitní výbor neposuzoval ovšem tuto část jeho činnosti, ale rvačku v knihovně, při níž měl Mayer, údajně v poslední fázi, nadávat Švehlovi a celé Poslanecké sněmovně.

V duchu ustálené praxe imunitní výbor pro urážku na cti Mayera soudu nevydal a jeho melouch v parlamentní stráži omluvil v zápise tím, že sněmovna nezasedala, a tak kolega Mayer nevykonával svou funkci, „tudíž mohl dělat něco jiného“.

Josef Mayer tenkrát nedostal ani důtku.

Rudolf Jung zasedl Švehlovi místo v knihovně parlamentu.

Foto: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Libri 2002

Imunita (přiložené téma „Poslanecká imunita” ukazuje, jak je to s ní v současnosti – pozn. red.) a činnost imunitního výboru byly za první republiky pro svou benevolenci často kritizovány. Už po roce 1918 se ozývaly kritické hlasy, upozorňující, že imunita je pozůstatek monarchie a do demokracie nepatří.

Profesor Jaroslav Kalláb vypracoval srovnání, v němž poukazoval na to, že „páni poslanci si vydobyli nyní lepší imunitu než za Rakouska“. A to se v parlamentu odehrávaly pěkné scény.

Vypadalo to, jako když se dobytek utrhá ve stájích, tak to vypadalo, pane předsedo.
Jaroslav Krejčí o násilné obstrukci v parlamentu

Jako když se dobytek utrhá

V červnu roku 1926 propukla v parlamentu řada násilných obstrukcí. Byly to vůbec největší bitky v parlamentu za první republiky. Dokládají to i zápisy vzniklé při jejich soudním vyšetřování.

Tak svědek Jaroslav Krejčí při výslechu 19. ledna 1927 vypovídal: „Vypadalo to, jako když se dobytek utrhá ve stájích, tak to vypadalo, pane předsedo.“ „No, takhle to přece nemůžete říci.“ „Ano, já to myslím obrazně.“

První obstrukce propukla ve středu 9. června, kdy se mělo schvalovat zvýšení dosavadních dovozních cel na dosud levnější zemědělské produkty. Atmosféra v sále byla napjatá – už v březnu 1926 vystoupily tzv. socialistické strany z vlády a octly se v opozici. Nová úřednická vláda Jana Černého připravovala další nepopulární opatření.

Stouply ceny potravin, vzrostla nezaměstnanost. Od počátku června se uskupení Hradu kolem T. G. Masaryka snažilo najít novou vládní variantu – spojení socialistických stran a demokratických občanských organizací. Agrární skupina kolem Antonína Švehly se naopak snažila využít „odstavení opozice“.

Prosazovala zvýšení cel a očekávala podporu katolických stran, které na oplátku žádaly zákon o kongrui (zvýšení kněžských platů). Celá situace byla živnou půdou pro obstrukce.

Zahoukal mu do uší

Vláda předložila svůj návrh zákonů o clech a kongrui v týdnu od 5. června do 12. června roku 1926. První obstrukční den, středa 9. června, začal v poledne čtením celních předloh. Bitvu vyvolali sociální demokraté výkřiky: „Kdo si tím namaže kapsy?“ A odpověďmi: „Fürstenberg, Schwarzenberg, Lobkowicz, premonstráti a arcibiskupství pražské.“ Následovala technická obstrukce.

Komunista Emanuel Šafranko začal pískat a přerušil čtení. Přidali se ostatní komunisté a socialistické strany. Vzápětí Šafranko oběhl lavice, vytrhl předsedovi Sněmovny, agrárníku Malypetrovi, zvonek z ruky a zahoukal mu do obou uší. Jan Harus (KSČ), známý svou bojovností, se pokoušel doplivnout ze zadní řady na předsednický stůl a pak začal bušit do lavice.

Naopak Františka Zemínová byla žena bojovná.

Foto: Eva Uhrová, České ženy známé i neznámé, Mediasys 2008

Podpořila jej socialistka Fráňa Zemínová, vedle níž Josef Knejzlík, vydavatel časopisu Rádce – Český rolník a socialista, pěl chraplavým hlasem Hranice vzplála tam na břehu Rýna. Karel Kreibich (KSČ) zablýskl brýlemi a začal kopat do lavic. Později k tomu vypovídal: „Ano, já tloukl do ministerských lavic i kopal do nich. Deska se urazila i tloukl jsem s ní. Ale nakonec vedle mne stál Nosek (klerikál) a také bušil. Bušili jsme oba, i když každý kvůli něčemu jinému.“

Lidovec dr. František Nosek byl důstojný finanční rada, ale ve vytloukání Sněmovny mu titul nebránil. O atmosféře svědčila odpověď Jana Haruse při pozdějším přelíčení 19. ledna 1927. „Proč jste metal spisy po předsedovi Malypetrovi?“ „Nemetal, já je odhodil.“ „Odhodil, ale na jeho hlavu.“

Škrtili klerikála, ostuda neostuda

Středou obstrukce nekončila. Ve čtvrtek uspořádaly všechny opoziční strany tábory lidu a v pátek, kdy měl být přijat zákon o kněžských platech, se začalo znovu. Čtení přerušil řev, troubení a pískání.

Fráňa Zemínová zařvala na kanovníka Františka Světlíka: „Vy jste pěkný sluha Boží! Zdražujete chleba!“ Pak vyrvala opěradlo ze zadní klerikální lavice. Rozvášněný Josef Knejzlík ulomil nohu u stolu stenografa Pižly a hodil ji po členu Hlinkovy strany Antonu Hanckem.

Poté Pižlu praštil jeho vlastními zápisy po hlavě. Nábytek se hroutil, inkoust rozléval. Jan Harus utrhl kus lavice přímo pod tiše sedícím představitelem lidovců Msgre. Janem Šrámkem. Ten později prohlásil: „Měl jsem dojem, když pan Harus boří moji lavici, že je to asi útok na moji osobu.“

Msgre. Šrámek byl člověk klidný a vyrovnaný, o čemž svědčilo i jeho chování při obstrukcích.

Foto: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Libri 2002

Karel Kreibich škrtil s pomocí Fráni Zemínové klerikála Noska, komunistu Vítězslava Mikulíčka musela vynést parlamentní stráž – a nakonec teprve v půl sedmé byl klid. Přes obstrukci nakonec Sněmovna poměrem hlasů 150:111 předlohy přijala. Ostuda byla převeliká.

U soudu jim paměť nějak nesloužila

Státní zastupitelství žádalo vydání 27 poslanců. Jindy benevolentní imunitní výbor neměl na vybranou – vydal Jana Haruse, Bohumila Jílka (KSČ), Karla Kreibicha, Josefa Knejzlíka – a Emanuela Šafranka. Ostatní nevydali, i když dr. Kubiš žádal alespoň „tu zuřivou ženskou Zemínovou“. Škoda v parlamentu činila 530 980 Kč a vyšetřování bylo přísné.

Poslancům ale paměť jaksi nesloužila – živnostník a nakladatel Jan Pekárek na otázku „Viděl jste, že by poslanec Kreibich také lavici rozbil?“ odpověděl: „Nevím, tam aby lavice zdravé hledal s lucernou.“

Za rozbití lavic a za poškození majetku soud výtržníky nepotrestal, a tak byli Knejzlík a Kreibich osvobozeni. Ovšem Harus s Jílkem dostali čtyři měsíce nepodmíněného žaláře a Šafranko tři. Odvolali se a byli částečně amnestováni.

Znechucený Karel Čapek událost komentoval: „Nebudete přece na nás žádat, abychom považovali za parlament lokál, kde si lidé s odpuštěním navzájem roztrhávají huby… Poslanec nesmí být za svou politickou činnost souzen, ale může za ni dostat prkýnkem přes hlavu. Předseda Sněmovny smí být atakován, bývalý ministr smí rozbíjet ministerskou lavici, žena veřejně rvát, aniž by ji její přátelé odvedli stranou a řekli jí, tohle se mezi námi lidmi nedělá.“

Imunita tak oprávněně vyvolala kritiku.

Imunita chrání poslance

Imunitou nazval prvorepublikový Slovník veřejného práva československého „předpis, podle kterého se určitá osoba nebo mnoho osob vyjímá z platnosti určitých, jinak povšechně platných norem“. Teoretici upozorňovali, že má svůj význam pro monarchii, ale ne už pro monarchii konstituční, jsou-li v ní nezávislé soudy. Rozsah imunity za první republiky byl, jak už bylo řečeno, větší než za Rakousko-Uherska.

Členové Sněmovny a Senátu podle paragrafů 23–25 ústavní listiny nemohli být trestně stíháni pro své hlasování, pro výroky učiněné v parlamentu, při výkonu mandátu, nesměli od nikoho přijímat rozkazy, tedy ani od voličů.

Poslanecká imunita se vztahovala na soudní i policejní stíhání, jestliže Sněmovna odmítla vydání, „bylo stíhání navždy vyloučeno“. Jen tehdy mohl být poslanec zatčen, když jej přistihli při vlastním trestném činu in flagranti. O stíhání poslanců rozhodoval parlament hlasováním na základě závěrů, které mu předložil imunitní výbor.

Disciplinární moc parlamentu se skládala z volání k pořádku, odnětí slova, důtky pro urážku na cti, vyloučení ze schůzí, se kterým bylo spojené úplné odnětí platu nebo diet. Poslanci se obávali zejména finančních ztrát za vlastní neúčast – ten, kdo byl třikrát potrestán nebo se neúčastnil výborových schůzí bez omluvy víckrát za sebou, mohl přijít o celých šest platů. A praxe?

Za holomka důtka

Nejčastějšími přečiny byly urážky, vlastizrádné řeči, překračování zákona shromažďovacího a pořádání schůzí bez povolení.

Např. živnostník František Ostrý v roce 1933 nazval národního socialistu Tůmu „holomkem, ničemou a cynickým hulvátem“. A dostal důtku. Ve stejném roce dostali důtku komunista Josef Vallo a agrárník Jakub Haupt, kteří se z neznámých důvodů rozzuřili na lidovce Jana Rýpala, první jej praštil do ramene, druhý mu plivl na vestu.

Některé vydali, jiné ne

Poslanec Anton Schollich z německé národní strany nedostal v roce 1933 důtku za to, že oslovil lidovce Jana Dostálka „ty vole“.  

Notorického obstruktéra Jana Haruse Sněmovna devětkrát vydala, ovšem o zrušení jeho imunity byla žádána sedmatřicetkrát.

Sociální demokrat Karol Svetlík nebyl vydán za to, že v roce 1933 „provozoval celé měsíce ve sklepě kinematograf, ač neměl licenci“.

Dr. Alois Baeran, člen německé strany národní, byl v roce 1922 vydán, protože vrhl v parlamentu k předsednickému stolu „bombu plněnou žíravou tekutinou“.

 

Vcelku pro imunitu platilo rčení živnostníka J. V. Najmana: „Ani lepší formulaci imunity jsme nemohli mít.“ Stejného mínění byl i poslanec Neumann, jeden čas předseda imunitního výboru.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků