Hlavní obsah
Zavražděná nevěsta byla podle legendy pohřbena pod křížem uprostřed. Vlevo leží zhrzený milý, vpravo ženich. Foto: Petr Horník, Právo

Krvavá záhada místa U devíti křížů

U devíti křížů. Oblíbená zastávka s benzinovou pumpou a motorestem na dálnici z Brna do Prahy. Ale proč to jméno? Jaký pochmurný příběh připomíná? Snažili jsme se v archivech dohledat, co se tu počátkem 16. století doopravdy stalo.

Zavražděná nevěsta byla podle legendy pohřbena pod křížem uprostřed. Vlevo leží zhrzený milý, vpravo ženich. Foto: Petr Horník, Právo
Krvavá záhada místa U devíti křížů

Střelné rány, zoufalý nářek. Rudá krev na bělostných svatebních šatech. A potom už jen ticho… Tak skončila „umrlčí svatba“, o které se na Moravě vyprávěly pověsti a zpívaly kramářské písně. Připomíná ji řada devíti dřevěných křížů, stojících těsně před dálničním nájezdem ve směru na Prahu poblíž obce Lesní Hluboké. Ten prostřední, největší, nese zmučené tělo Spasitele. Právě pod ním prý pochovali nevěstu, po jejích bocích pak šest svatebčanů a dva vrahy.

Těch devět křížů se podle mě vztahuje spíš k legendě než ke skutečnému místu činu.
Zdeněk Novák, správce zámku Lesní Hluboké

„Kdo jde z domácích lidí kolem, položí ke kříži květiny a pomodlí se za nešťastné oběti umrlčí svatby. Takový je zvyk už od pradávna,“ napsal spisovatel Vladimír Sís v deníku Národní listy roku 1940.

Ten zvyk se zachoval dodnes. Úpatí prostředního kříže zdobí květiny a svíčky. Z letního nebe plného nadýchaných beránků září slunce. Traktůrek s rachotem seká přerostlý trávník. Opodál kvílí řetězová pila. Přestože je jasný den, přeběhne člověku po zádech mráz. Devět křížů, devět vyhaslých lidských životů?

Láska, a možná i peníze

Pověst o devíti křížích se v okolí traduje několik staletí v nejrůznějších obměnách. Patří k nim jarmareční píseň, jejíž pozdější opis i s pověstí, která ji inspirovala, se zachoval v Moravském zemském archivu v Brně. Pod názvem „Umrtčí svadba aneb Devět křížů v lese Bytešském“ dílko sepsal a vydal flašinetář František Hais.

„V Moravě v Byteši blíže, po dnes jest křížů devět, každého přivedou k hrůze, kdo chce o tom co vědět. Jeden slovanský mládenec tam skrz ten les cestoval, že tam vezme konec, ubohý se nenadál,“ začíná kramářská balada.

Po obchodní stezce vedoucí hlubokými lesy putoval Veleslav, mladý syn bohatého kupce. Mrzlo a chumelilo. „Byla hrozná pliskanice, on nemocí sklíčený, tu zastavil svého koně, klesl k zemi zemdlený.“ Vyčerpaného mládence našel místní sedlák a vzal ho domů vykurýrovat. Starala se o něj jeho sličná dcera Johanka. Léčení nějakou chvíli trvalo – dost dlouho na to, aby mezi pacientem a jeho ošetřovatelkou přeskočila milostná jiskra.

Otec však sňatku nepřál, a tak se Veleslav nechal naverbovat na vojnu proti Turkům, aby získal lepší postavení a tím tchána obměkčil. Podle pověsti dal na rozloučenou své vyvolené „sto kusů dukátů, řka k ní: Ty si skryj, a když se ve třetím roce nenavrátím, podrž je za své věno “. Dlouho Johanka odmítala nápadníky, nakonec však nátlaku rodičů podlehla. Za tři roky a týden jí rodiče strojili veselku s místním sličným mládencem Jaromírem. Věno na ni měla od Veleslava…

Poslední celková výměna křížů roku 1983.

Foto: archiv Antonína Hotárka

Veleslav, tou dobou už poddůstojník, se navrátil v předvečer svatby. Když v domašovském hostinci zjistil, že se jeho vyvolená zítra vdává za jiného, zkameněl žalem. A vzteky. Na místě se svěřil mladému revírnímu myslivci, „který také Johanku chtíval“. V alkoholem omámených hlavách se zrodil plán pomsty.

Před svatebním dnem probudil nevěstu hrozný sen. „Prosila matku, by s oddavky aspoň den prodlela, že se jí zdálo, že viděla dva věnce rozmarinové, a že byly plné krvavých krůpějí.“ Marně…

Zhrzení muži si v záloze u cesty počíhali na část svatebního průvodu, jenž se vracel z kostela ve Velké Bíteši. Myslivec zastřelil novomanžele, Veleslav rodiče nevěsty a vozku. „Když ale viděl, že nevěsta klesla, hrůzou zděšený vylezl na vůz a slyšel umírající dívku, jak mu odpustila. Myslivec dával ale ránu za ranou a zastřelil obě přísedící dívky. Veleslav an byl sveden od myslivce, namířil na něho a hned jej zabil,“ praví pověst.

Na cestě leželo osm mrtvých. Zoufalý mladík ztratil lásku a čekala ho oprátka. Obrátil zbraň proti sobě a lesem se rozlehla poslední rána… „Všech devět u té silnice, v tom lese pochovali, ku strastné věčné památce, devět křížů tam dali. Každý mimo tudy jdoucí povzdychne s outrpnosti, Bože, Otče všemohoucí, dej jim věčné radosti. Amen,“ uzavírá příběh kramářská píseň.

Bílý přízrak nevěsty

Co se v lese u Hlubokého opravdu odehrálo? V tom se pověsti různí. V textu pamětní cedule u křížů nahradil bohatého slovanského Veleslava chudý koňský handlíř z Uher. Podle brněnského týdeníku Brünner Wochenblatt z roku 1824 to byl zase maďarský kupec a dívku si chtěl vzít spíše z vděčnosti za vyléčení než z velké lásky. Značnou roli v otcovském odmítnutí pak hrála myšlenka, že by měl dceru dostat cizinec. A nevěsta byla zastřelena omylem, milý ji chtěl unést, nikoli zavraždit. V jiných verzích vrah přežil a byl zatčen, či se mu dokonce podařilo uprchnout a nebyl nikdy dopaden…

V okolí se prý začal objevovat bílý přízrak nevěsty, a tak do roka od tragédie nechali benediktini z Rajhradu na jejím místě vztyčit a posvětit kříže, aby duše mrtvých došly klidu. Když časem některý ztrouchnivěl, nahradili ho novým. V průběhu dalších staletí pak kříže světili opakovaně a vždy to bývala velká sláva.

Archeologové pročesali okolí georadarem. Pozůstatky předchozích křížů našli, lidské ostatky však nikoli.

Ani svěcená voda však nezabránila šíření pověstí, které se dochovaly dodnes. Starousedlíci straší přízrakem mrtvé nevěsty zlobivé děti. Zjevuje se prý řidičům na D1 a způsobuje smrtelné nehody. Nejvíc má spadeno na kohokoli, kdo má něco společného se svatebním obřadem – i když třeba jen veze svatební koláčky…

Co na to původní prameny?

A původní prameny? Ty mlčí. V Městském muzeu ve Velké Bíteši se zachovala tištěná brožurka z roku 1801, která pověst zaznamenává. Uvádí, že „jest tomu 261 let“. Z toho vychází i pamětní cedule u křížů, jež po odečtení od roku vydání datuje vyvraždění svatebčanů léta Páně 1540.

Jak však Magazínu Práva potvrdil Martin Štindl z Moravského zemského archivu, žádná z dobových bítešských archiválií podobnou událost nezaznamenává. Nejspolehlivější zmínku o ní představuje německy psaná poznámka z roku 1728 – tedy skoro o dvě stě let později –, uchovaná ve Sbírce Mitrovského rukopisů, spravované Archivem města Brna.

Obec Lesní Hluboké už připravuje kříže nové.

Foto: Josef Hotárek

Nelze doložit ani jména zúčastněných či „Johančin“ sňatek: povinné vedení matrik nařídil obcím až tridentský koncil v roce 1563. Nejstarší smolná kniha bítešského hrdelního soudu pochází z roku 1556 a o krvavé svatbě u Hlubokého v ní záznam není. Snad proto, že nebylo koho stíhat?

Podle většiny verzí přece zahynul vrah vlastní rukou. Spolehlivou informaci neprozradí ani samotných devět křížů. Podle dokladů v diecézním archivu Biskupství brněnského pochází nejstarší doložený zápis vzpomínkové slavnosti spojené s jejich obnovením a požehnáním z roku 1838. Kdy však byly postaveny, nelze doložit.

Jak vzniká legenda

Zdeněk Novák, správce zámku v Lesním Hlubokém, nevěří, že má příběh krvavé svatby reálný základ v jedné konkrétní události. „Těch devět křížů se podle mě vztahuje spíš k legendě než ke skutečnému místu činu,“ myslí si.

„Neumím si představit zmíněnou divokou střelbu. V 16. století se používaly ládovací předovky zapalované doutnákem. Muselo se zamířit a čekat, až doutnák dohoří. Nebylo jisté, jestli prach skutečně chytí, záleželo to na vlhkosti. Procento selhání bylo vysoké. Dvěma puškami nebylo možné postřílet tolik lidí najednou. To by vrahové museli mít kuše,“ argumentuje.

„Navíc všichni badatelé hledají kosti na místě, kde dnes stojí kříže. Původní cesta tudy však nevedla, byla posunutá, aby se tam vešla D1. Její pozůstatky jsou vidět na druhé straně dálnice u okresky směrem na Domašov. Dá se tam prý narazit i na staré žulové patníky. A další staré obchodní cesty jsou zakousnuté do vrstevnic nad údolím Bílého potoka. Takže místo vražd mohlo být kdekoli,“ dodává.

Správce zámku Zdeněk Novák s kronikou domašovské fary. Červený zápis potvrzuje svěcení křížů v roce 1909.

Foto: Petr Horník, Právo

Jasno má i ohledně přízraku: „Tady na Vysočině projíždíte zjara nebo na podzim cáry mlhy tak husté, že ani mlhovky nepomůžou. Za naprosto jasného počasí vjedete najednou v dolíku u lesa do mlhy jako mlíko, a po sto metrech zase nic. Taková lokální mlha vysvětluje lecjaké vidění.“

„Myslím, že jde o více příběhů spojených dohromady. Někoho přepadli loupežníci. Jinde se navzájem ve sporu pobilo velké množství lidí. Zhrzený milenec zastřelil ženu, která dala přednost jinému… A tak postupně vznikala legenda,“ vysvětluje.

Devět křížů u Vízmburku

„Ve zdejším okolí totiž řádili lapkové ostošest. Smolná kniha Velké Bíteše zaznamenává výslech Martina Roháče, popraveného roku 1571. Jeho bandu tvořili vysloužilci z bojů proti Turkům, která si během pouhých tří let připsala na konto 59 loupežných vražd. Vše je přesně dokumentováno, na rozdíl od naší legendy. Právě podobné události mohly její vznik inspirovat,“ domnívá se Zdeněk Novák.

Za pravdu mu dává pověst o devíti křížích u hradu Vízmburku v Podkrkonoší, již zachytila Božena Němcová v povídce Krvavá svatba. Byť jsou od sebe obě místa vzdálena více než 150 kilometrů, zápletka se velmi podobá: jde o bitku dvou soků o nevěstu, při níž zbytečně zahyne devět lidí.

Také tuto událost připomínalo devět dřevěných křížů. Stály na rozcestí pod hradem skoro tři sta let, než je roku 1794 nahradil barokní kamenný kříž s nápisem: „Gich zde devět v Pánu usnulo.“ Podobnost čistě náhodná? Nebo jedna pověst inspirovala druhou?

Jenže… nějaké lidské kosti se pod kříži u Lesního Hlubokého skutečně našly. Mohly patřit svatebčanům?

Něco se asi událo

Koncem šedesátých let byl Vladimír Ryšánek, současný starosta Lesního Hlubokého, malý zvědavý kluk. Jeho dědeček Antonín provozoval naproti křížům, kousek od místa, kde dnes stojí hotel Annahof, hospodu.

„Pamatuji, jak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ty kosti vykopali. Narazili na ně náhodou, když ukládali do země elektrické kabely. Děda je dal do pytle a uložil do sklepa. Snad k nim tehdy přivolal i brněnské archeology. Když byla elektřina hotová, vrátil můj bratr Antonín ostatky zase zpět pod prostřední kříž,“ vypráví starosta.

„Čí kosti to ovšem byly, to netuším,“ dodává upřímně. Přesto věří, že pověst o krvavé svatbě má reálné základy. „Že by se několik mnichů jen tak zničehonic domluvilo – hele, postavíme tady devět křížů – to není moc pravděpodobné. Něco se asi událo,“ myslí si.

Kastelán Zdeněk Novák je však skeptický. „Mrtvé by pohřbili do svěcené hřbitovní půdy u kostela. Když už ne sebevraha, tak nevěstu a svatebčany, kteří byli místní, určitě. A tradovalo by se alespoň nějaké jméno, protože tu po staletí žijí rody starousedlíků. Nikde však ani zmínka,“ argumentuje.

Jsou snad kříže symbolické a kosti pod nimi spočinuly až později? Dávalo by to smysl. Středověké hroby bývaly anonymní. Po několika letech, kdy tělo zetlelo, je exhumovali, na uvolněné místo uložili čerstvého nebožtíka a původní putovaly do kostnice. Říkalo se tomu „druhý pohřeb“ a tento zvyk leckde přetrvával i v 16. století.

Zavražděné svatebčany pohřbili na hřbitově, místo jejich posledního odpočinku upadlo časem v zapomenutí. Za napoleonských nebo prusko-rakouských válek pak tudy, po císařské cestě z Prahy do Brna, táhli vojáci. „Některý z nich mohl zemřít na zranění nebo nemoc. Nebyl čas odvézt tělo na hřbitov, tak ho po křesťansku pohřbili alespoň tam, kde už nějaký kříž stál,“ popisuje Zdeněk Novák.

Při reportáži České televize v roce 2012 byla použita i těžká technika. Ostatky svatebčanů se pod kříži nenašly.

Foto: Josef Hotárek

Ostatně ať už nalezené kosti patřily komukoli, zmizely. V roce 2012 natáčeli reportéři České televize o tragické pověsti dokument. Archeologové tehdy pročesali okolí georadarem. Našli pozůstatky předchozích křížů, lidské ostatky však nikoli.

Lesní Hluboké nezapomíná

„Terén byl od konce šedesátých let několikrát překopán. Dělali tam další elektrické přípojky, stavěli silnici, hloubili kanalizaci, pokládali roury. Lžíce od bagru nabere všechno. Nejspíš kosti odvezli s vybagrovanou zeminou, ani si nevšimli, že nějaké vyhrabali,“ vysvětluje si to starosta Ryšánek.

Zničili ostatky nevědomky dělníci? Či je schrána s kostmi zalitá v betonovém ukotvení centrálního kříže, takže ji radar nezachytil? A patřily nalezené a ztracené kosti padlému vojákovi z pozdější doby, nebo šlo třeba o nešťastného sebevraha, který nesměl na rozdíl od obětí spočinout v posvěcené půdě? Samé otázky a odpovědi žádné…

Současné kříže byly vztyčeny roku 1983, od té doby jich několik vyměnili. Přesto už opět podléhají plísni a hnilobě. Obec Lesní Hluboké proto nechala vyrobit devět nových křížů z modřínového dřeva, které byly letos v červenci posvěceny a do podzimu je hodlá osadit. Starousedlíci na krvavou svatbu nezapomínají. A své pověsti věří.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků