Hlavní obsah
Zanechal po sobě dílo mimořádné hodnoty, které dlouho nebylo doceněné, ale jeho uznání stále roste. I za hranicemi. Foto: Repro Právo – Petr Horník, výstava Klementinum, 2012

Historička o Josefu Čapkovi: Stál v ústraní, ale zůstal vždy sám sebou

Historička umění Pavla Pečinková pracuje na rozsáhlém projektu, který vůbec poprvé mapuje ohromné množství díla, které za sebou zanechal Josef Čapek. Od smrti staršího z bratrů Čapkových v koncentračním táboře Bergen-Belsen uplynulo letos v dubnu 75 let.

Zanechal po sobě dílo mimořádné hodnoty, které dlouho nebylo doceněné, ale jeho uznání stále roste. I za hranicemi. Foto: Repro Právo – Petr Horník, výstava Klementinum, 2012
Historička o Josefu Čapkovi: Stál v ústraní, ale zůstal vždy sám sebou

Projekt, který má zmapovat komplexní výtvarné dílo Josefa Čapka, dostal název Pracoval jsem mnoho. Proč?

Soupis díla je příliš technické označení, hledala jsem tedy metaforu a nakonec mě napadla tato vlastní Čapkova věta. Jde o citát z úvah knížky Psáno do mraků: „Pracoval jsem mnoho, až nad své možnosti a síly, házeje ustavičné výpalné novinám, které mne (s nemilosrdnou milosrdností) živily. Spotřebovával jsem se v plném smyslu toho slova, bez osvěžení, bez zastávky, bez oddechu. Kdo můžete, šetřte více svým životem!“. Dílo, které nám Josef Čapek zanechal, je opravdu velmi rozsáhlé.

Uplatňoval se v řadě různých oblastí: byl malíř, literát, výtvarný kritik a teoretik, ilustrátor, věnoval se scénografii, je autorem dětských knížek. Ve všech těchto oborech od vedl kus práce, který by stačil na jednu samostatnou kariéru.

Měl smůlu, že zůstal ve stínu Karla?

To si nemyslím. Kdyby se víc snažil jít s proudem, byl by asi mnohem známější. Řekla bych naopak, že bylo jeho výhodou, že měl téměř po celý život po boku takového bratra. Byli spolu velmi spjatí. Při sledování vývoje Josefovy tvorby jsem Karla pořád potkávala. Řekneme-li scénografie, dělal ji často ke hrám, které Karel režíroval, jeho nejkrásnější ilustrace jsou především pro Karlovy knížky.

Pracoval jsem mnoho je název výpravného několikasvazkového projektu mapujícího umělcovo dílo.

Foto: Repro: Nadační fond 8smička

A že byl Karel slavnější? Ano, ve své době. Literatura tehdy měla silnější a bezprostřednější odezvu než malování. A Josefovi navíc nešlo o to, aby se prosadil na předních pozicích výtvarné scény. Umění považoval za své poslání a o to, jak se prodá, se moc nestaral.

Vážně mezi Josefem a Karlem nebyla konkurence?

O tom se často spekuluje. Jejich vztah se někdy staví do kontroverze, zvlášť od 30. let, kdy se Karel oženil. Olgu Scheinpflugovou Josef nepovažoval za nejlepší životní partnerku pro Karla, nějaké napětí se určitě objevilo.

V té době se bratři navíc trochu rozcházeli v pojetí literatury. Oba se sice zaměřují na prózu filozofického charakteru, ale každý trochu jinak: Josef se obejde bez příběhu, ten je pro něj přítěží, ale Karel u něj zůstává. Ve své trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život své úvahy obléká do příběhu, zatímco Josef uvažuje o smyslu života přímo. Zejména ze strany sestry Helenky se pak objevují svědectví, že rodina nebyla s Karlovou tvorbou na konci 30. let příliš spokojená. Připadala jim trochu angažovaná a prvoplánová. Ale to nesmíme zobecňovat.

V něčem se názory Karla a Josefa jistě rozcházely a kolize zákonitě vzniknout musely, ale v principu byl jejich vztah naprosto a hluboce pozitivní. To nebyla konkurence, ale symbióza. Vždyť spolu vyrůstali, v pubertě se sice rozdělili, protože Karel šel studovat do Hradce Králové a pak do Brna, ale roku 1907 se znovu sešli v Praze a od té doby už spolu neustále bydleli.

Chvíli dokonce ve třech, ještě s Josefovou ženou Jarmilou.

Ano, v Říční ulici. Byl to čas, který si Jarmila pochvaluje jako nejkrásnější období života. Obdivovali ji dva muži a byla v centru kulturního dění. Žila život, jaký si pro sebe představovala.

No a když se pak přestěhovali do dvojdomku na Vinohradech, měli bratři své podkrovní pracovny propojené a mohli se kdykoli setkat, stačilo zaťukat na dveře.

Historička Pavla Pečinková odkazu bratří Čapků věnuje dlouholeté badatelské úsilí.

Foto: Dušan Dostál, ČTK

A taky nesmíme zapomenout, že měli i stejné zaměstnání. Oba byli občanským povoláním novináři. Začínali v roce 1919 v Národních listech, a když byl o dva roky později Josef propuštěn, odešel i Karel. Společně pak nastoupili do Lidových novin a pracovali v jedné kanceláři až do Karlovy smrti. Po celý den vlastně mívali shodný režim: dopoledne byli doma, Karel psal a Josef maloval, odpoledne si dali kafíčko a pak šli spolu do redakce a společně se i vraceli domů k večeři.

Jejich myšlenkové propojení je obdivuhodné. Vydrželo jim po celý život?

První prózy a úvahy psali spolu a podepisovali se bratři Čapkové. Tím prorazili. V kavárně Union se vedly spory, kdo je tím autorem, který se tak podepisuje. Mělo se za to, že je to nějaký padesátník, ostřílený spisovatel ze symbolistní generace. A pak se ukázalo, že to jsou dva mladí venkovští kluci! Kariéru začínali společně, roku 1910 napsali své první společné drama Lásky hra osudná a pak za pobytu v Paříži začali pracovat i na Loupežníkovi.

Josef chtěl původně zůstat v cizině tři roky a vrátil se domů pravděpodobně hlavně kvůli Jarmile.

Toho už dopsal Karel sám, ale impulz vzešel od Josefa. I když pak psali každý za sebe, myšlenkově byli stále na jedné lodi. Josef se stal vášnivým obhájcem nových výtvarných proudů a Karel ho doprovázel. Ve 20. letech se oba rozcházejí s meziválečnou avantgardou, která přejímá komunistické vize o lepší budoucnosti, a píší svá antiutopická poselství. Ve 30. letech se oba ve své tvorbě zaměřují na nejzávažnější lidské otázky.

Z pamětí sestry Heleny vyplývá, že maminka neměla k Josefovi nejlepší vztah. Co si o tom myslíte?

Takové spekulace nemám ráda. Maminka možná byla trošku přecitlivělá. Nechci říct problematická, protože to nesmíme vnímat z dnešního pohledu. Tehdy se vztah k dětem neřešil tak jako dnes, děti prostě byly tu a o citlivost jejich dušiček se moc nedbalo… Nejstarší ze sourozenců byla Helena, takže jestli maminka nebyla zcela připravená na mateřství, jí se to asi dotklo nejvíc. Je fakt, že Karel byl benjamínek a matčin miláček, ale že by Josefa neměla ráda, s tím bych nesouhlasila.

Sám sebe zachytil umělec na obraze z roku 1920 s názvem Mr. Myself.

Foto: Josef Čapek, VEGAP, Profimedia.cz

Shromažďujete Josefovo dílo. Je vůbec možné obsáhnout vše?

Není, to v žádném případě. Soupis kreseb obsahuje jen originální práce, které se zachovaly ve veřejných sbírkách a v pozůstalosti. Kresby ze soukromého majetku zařazuji spíš výjimečně, myslím, že není v lidských silách je důsledně posbírat. Kdybych je chtěla mít kompletní, nikdy to nedokončím. Stranou zůstává také řada ilustrací, novinových kreseb i scénografických návrhů, jejichž originály se ztratily a známe je jen z dobových reprodukcí.

Pouze malbu, oblast, na které Čapkovi nejvíce záleželo, se snažím mapovat co nejdůsledněji, ale i tady musím rezignovat na úplnost. Existují oleje, o nichž vím, kde jsou, ale majitelé mi nedovolí přístup do sbírky. Někdy je velmi těžké komunikovat se soukromníky a získat od nich byť jen náhledovou fotku.

Narazila jste na něco, co i vás překvapilo?

Každou chvíli se něco objeví. Je rozdíl mít představu o díle z katalogů nebo kartoték a pak ho poznat v reálu. Spoustu olejů jsem znala jen z nekvalitních černobílých fotografií, takže když je vidím naživo, jsou to nečekané objevy. Pak jsou tu kresby, těch je několik tisíc, které ještě nikdy nebyly reprodukovány, tam potká člověk překvapení na každém kroku.

Kresba s reklamou na motocykly (nejpozději z roku 1922) byla objevena teprve nedávno.

Foto: Městská část Praha 10; reprofoto z knihy Pavly Pečinkové Pracoval jsem mnoho

A taky jsem narazila na poklady, o kterých dosud nikdo neměl tušení. Třeba ve vile Karla Čapka byl po léta ukrytý návrh reklamy na motocykly BSA, ta mě přímo nadchla. Je to perokresba kombinovaná s koláží a její výtvarné pojetí je tak progresivní, že by se dala považovat za raný doklad poetistických obrazových básní, má podobný důraz na atributy moderního života i příbuzné kompoziční schéma.

Jaký byl vztah Devětsilu k Čapkům?

Zpočátku je mladí uznávali jako průkopníky nových uměleckých směrů. Třeba Karlův překlad Apollinairova Pásma ilustrovaný Josefem, to pro ně byla učebnice. Hodně je ovlivnily taky myšlenky Josefovy knížky Nejskromnější umění, tu Teige ještě v roce 1920 chválil, ale o dva roky později už psal, že je maloměšťácká, přestože z ní stále čerpal. Najednou se z Čapků stali strejci. Zásadní protiklad byl ale v politické orientaci Devětsilu, jehož umělecký program Josef Čapek ve skutečnosti v mnohém předcházel, i ta reklama na motocykly to prokazuje.

Pustila jste se do pátrání, abyste to dokázala?

Jistě. Ta kresba není přímo datovaná a abych dokázala, že Čapek od Devětsilu neopisoval, potřebovala jsem zjistit, kdy vznikla. Podle stylu se to sice dá odhadnout, ale potřebovala jsem důkaz. Obrátila jsem se tedy na Národní technické muzeum a dozvěděla jsem se, že tyhle motorky dovážel v letech 1920 až 1922 Karel Šulc, pak jeho firmu převzali synové a přestěhovali se. Na reklamě je uveden původní majitel i adresa, to je doklad, že kresba vznikla nejpozději v roce 1922. Josef tedy obrazové básně předběhl, protože ty byly poprvé vystaveny až v listopadu 1923.

Že vztah Karla a Olgy nebyl jednoduchý, se ví, ale jaký byl ten Josefa a jeho ženy Jarmily?

Taky nebyl úplně snadný. Byl zcela ojedinělý a my si ho vlastně dnes umíme jen těžko představit. Josef poznal Jarmilu v roce 1910 na UMPRUM, kde oba studovali. Požádal ji o schůzku a stačili se setkat jen letmo, protože vzápětí odcestoval do Paříže.

Zůstal tam tři čtvrtě roku a sbližovali se postupně prostřednictvím dopisů. Josef chtěl původně zůstat v cizině tři roky a vrátil se domů pravděpodobně hlavně kvůli Jarmile, ale jejich vztah se stejně mohl dál rozvíjet jen korespondenčně. Jarmilina maminka nepovažovala začínajícího umělce za vhodnou partii pro měšťanskou dcerku z lepší rodiny a ani Čapkovi nechtěli, aby se Josef vázal, dokud nemá zajištěnou existenci.

Básně, které Čapek v koncentráku psal, dokazují, že myšlenky na Jarmilu a Alenku znamenaly jeho hlavní útěchu.

Celých devět let se proto nemohli stýkat. Vídali se jen na koncertech nebo v divadle, kde si nesměli ani ruku podat, anebo na několika tajných procházkách. Jarmila by možná byla ochotná postavit se proti vůli rodiny, ale on ji nechtěl ukrást a kompromitovat. Čím si byli nedostupnější, tím jejich vztah rostl. Jejich dopisy se zachovaly a dokládají, jak byl vážný a hluboký. Ovšem nepanovala v něm absolutní harmonie, byl od začátku plný bolesti a napětí.

A do toho přišla první světová válka.

Právě za války bylo pro oba velmi bolestné, že se nesměli stýkat. Po převratu konečně maminka k sňatku svolila. Jarmila už byla ve věku, kdy byla většina jejích vrstevnic provdaná, její rodina přišla o majetek a Josef naopak získal pevné zaměstnání. Vzali se a přišlo ono nejkrásnější období v Říční ulici. Pak se narodila dcera Alenka, což pro Jarmilu asi byla náročná změna, se kterou se obtížně vyrovnávala.

Přestala se pohybovat v kulturním světě a musela se soustředit na dítě. Byla v jádře spíš bohém, jenomže nepřipadalo v úvahu, aby dál rozvíjela své zájmy. Když Alenka začala chodit do školy, byla hospodářská krize a Jarmila nechtěla brát práci lidem, kteří byli na výdělku plně závislí. Zůstala v domácnosti a trpěla pocitem nenaplněnosti a neuznání. V jejích denících se objevují stesky, že ji Josef zanedbává, že ji například nevzal k Masarykovi. Snila o tom, že taky napíše román, potřebovala i jinou seberealizaci než jen mateřství. Tím byl jejich vztah ve 30. letech trochu poznamenán.

Její stesky ale nelze brát absolutně. Do deníčků si člověk většinou stěžuje, nezapisuje, co je pěkné, ale to, co ze sebe potřebuje setřást. Jarmila s Josefem si celý život vykali, protože jejich vztah byl založen na úctě a důstojnosti. Proto mě velice rozhořčil hraný dokument o Josefu Čapkovi Ztracen 45, který interpretuje Jarmiliny deníkové zápisky poněkud bulvárně, a dokonce se v něm objevila podle mě trestuhodná spekulace, že Josef možná koncentrák přežil, ale nechtělo se mu už vracet se domů k ženě. To je přece naprostá hloupost.

Olejová malba s názvem Myslivci je z roku 1937.

Foto: Repro: Nadační fond 8smička

Když si člověk zkusí představit, jak hrozně bylo lidem v koncentráku, nemůže přece předpokládat, že by tam někdo vzpomínal na někdejší manželská nedorozumění. Básně, které Čapek v koncentráku psal, naopak dokazují, že myšlenky na Jarmilu a Alenku znamenaly jeho hlavní útěchu. Byl to osudový a silný vztah, který znovu rostl, a to ho drželo při životě celou válku.

Jak vypadal konec jeho života?

Smutně. Je těžkou ironií osudu, že v koncentrácích přežil skoro šest let, až do samého konce války. Byl původně v Dachau, pak v Buchenwaldu, pak v Sachsenhausenu. Odtud byl v únoru 1945 převezen do Bergen-Belsenu a tam se jeho stopy ztrácejí.

Zahynul s největší pravděpodobností za tyfové epidemie v dubnu 1945, na samém prahu svobody, v době, kdy tábor přebíraly britské jednotky. Poslední věrohodné svědectví, že Josef Čapek žije, je ze 4. dubna. Britové osvobodili tábor 15. dubna, ale teprve 25. dubna se jim podařilo dokončit vlastní evidenci vězňů. V té už však Čapkovo jméno nenajdeme.

Zemřel asi v tom chaotickém období mezi osvobozením tábora a dokončením evidence, jenže Britové nestačili jeho tělo identifikovat. Spolehlivé doklady o Čapkově úmrtí však neexistují. Jarmila se proto upínala k naději, že třeba přežil. Podnikla bezútěšnou cestu do Německa a hledala ho po špitálech v okolí Bergen-Belsenu, bohužel bezvýsledně.

Jaký je hlavní odkaz Josefa Čapka?

To se dá těžko shrnout několika větami. Zanechal po sobě dílo mimořádné hodnoty, to je jedna věc. Dlouho nebylo doceněné, ale teď už roste jeho uznání, a to i za hranicemi. Na významných přehlídkách evropského umění první půlky dvacátého století už nemůže chybět.

A také nám odkázal příklad vzácně svobodné a odpovědné umělecké osobnosti.

Cestu k umění neměl snadnou a samozřejmou, otec nechtěl, aby se stal umělcem, měl dostat mlýn po dědovi a vybudovat z něj malou textilku. Ale prosadil si své. Považoval tvorbu za nejvyšší lidské poslání, a proto se do každé práce vkládal plně a bez rezervy. Hodnotu jeho díla podmiňuje vnitřní poctivost a svoboda, vzácná před sto lety stejně jako dnes.

„Řemeslný talent nedělá umělce; dělá ho od základu talent mravní, totiž mravní ve smyslu osobní tvořivosti,“ napsal v knížce Psáno do mraků. To byla jedna z jeho hlavních zásad.

Myslím, že zásadní problém moderní i současné kultury spočívá v tom, že umělci jsou kvůli úspěchu na veřejnosti často ochotni tuto svou „osobní tvořivost“ opustit a podřizují se většinovým trendům a programovým strategiím. Meziválečná avantgarda sice zdůrazňovala svobodu a individualitu, ale táhla pod jedním praporem. A ještě navíc rudým. Teige tehdy svému postavení v čele avantgardního šiku obětoval i vlastní kritické myšlení a pasivně přejímal sovětskou propagandu. Josef Čapek stál v ústraní, ale zůstal vždy sám sebou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků