V červenci 1919 začala mezi lidmi obíhat nová československá platidla. Skoro po třech staletích měli Češi zase vlastní peníze! Předcházely tomu diskuse i horečné úsilí. Budou to franky, rašíny, řepy, brky, drápky, hřivny, denáry, tolary, lvy, káňata nebo sokoly?

Volba nakonec padla na korunu, osvědčený název z roku 1892. A tak dodnes platíme poněkud nelogicky korunami, tedy symbolem království, byť je naším státním uspořádáním demokratická republika.

Karel Engliš, neprávem zapomínaný muž. Pomáhal formovat československý stát

Bylo na čase! Kolkované bankovky, pozůstatek rakousko-uherské měny, připomínaly časy habsburského područí, navíc kolky na promaštěném papíru nedržely, a tak se lidé na nové peníze těšili. Když je však dostali do ruky, převládlo zklamání. Většina prvních státovek (zpočátku je vydával stát, nikoli banka, proto se nazývaly státovky, nikoli bankovky) vznikala narychlo na přelomu let 1919 a 1920. Vládla tuhá zima a po válce byla nouze o všechno.

Známka k jubileu československé měny

Známka k jubileu československé měny. První československý ministr financí Alois Rašín doufal, že se u nás bude platit československými franky.

FOTO: Česká pošta

Fotomechanický tisk kreslené předlohy příliš nevylepšil. O kvalitním papíru a barvách si mohli bankovní úředníci nechat jen zdát: museli škemrat o benzin a petrolej na ředění barev i o uhlí pro parní motory, které poháněly tiskařské stroje. Teploty v halách se pohybovaly kolem nuly, barvy tuhly za pochodu, lidé při práci mrzli. Výsledek nestál za moc. Když se bankovky konečně v létě dostaly do oběhu, začali remcalové vzpomínat, jak pěkné peníze platily za císaře pána…

Rarity z těžkých začátků

K těm méně povedeným patřila třeba papírová koruna z roku 1919. Přesto jsou dnes její první verze oblíbeným sběratelským kouskem. Mají totiž různé barvy líce, od tmavomodré přes modrou po modrozelenou.

Nejvíce je ceněna série 014. Zatímco totiž všechny první státovky nesou datum vydání 15. dubna 1919, u některých bankovek této série vypadla chybou tisku jednička. Mají tak datum vydání 5. dubna 1919, pět dní před měnovým zákonem. Za bankovku této série jsou dnes sběratelé ochotni zaplatit až šedesát tisíc korun.

Svléknout modelku poručila banka. Nikoli z prostopášnosti, ale kvůli bezpečnosti.

Nejžádanější československou bankovkou všech dob je ovšem červená pětitisícovka z roku 1919. Na líci nese stejný motiv jako rakousko-uherská tisícikoruna z roku 1902, nenápadný secesní ženský portrét. Liší se však barvou (rakousko-uherská bankovka je modrá), a hlavně počtem zachovaných výtisků.

Kvůli snadné možnosti falšování byla totiž stažena z oběhu po pár měsících, takže v současné době vědí odborníci o existenci pouhých 36 kusů. Většinou se jimi chlubí sbírky zahraničních bank, na soukromé sběratele jich zbývá jen pár. Pokud se dostanou do aukce, jdou na dračku. Poslední pětitisícovka byla předloni vydražena v internetové aukci za téměř dva miliony korun. Vzápětí ji ovšem zajistili policisté, neboť šlo o exponát odcizený z Vlastivědného muzea v Olomouci.

Spousta konspiračních teorií řeší zednářskou symboliku na dolarové bankovce. Málokdo však ví, že podobně tajemnou bankovku máme i my.

Návrhy padesátikoruny od Alfonse Muchy. Zvěčnil tam i zednářské symboly. Jde o záhadný vzkaz?

Návrhy padesátikoruny od Alfonse Muchy. Zvěčnil tam i zednářské symboly. Jde o záhadný vzkaz?

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

Je to československá padesátikoruna z roku 1929, na kterou na vrhl motiv Alfons Mucha. Známý malíř byl členem svobodných zednářů a symbolů odkazujících na tuto organizaci najdete na bankovce spoustu: sedmkrát se opakující stejné číslo (50), srp, kladivo, kováře, písmeno omega ve výstřihu dívky s jablkem, ozubené kolo odkazující na Rotary klub, hvězdný kruh či rituálního kozla Bafometa. Je to pouhá hra s fantazií, nebo záhadný vzkaz? To vědí jen zasvěcení…

Svlékněte tu ženu!

První republice se dařilo a projevilo se to i na kvalitě peněz. Bankovky dalších sérií navrhovali skvělí výtvarníci (Alfons Mucha, František Kysela, Max Švabinský) a díky plastickému, dobře viditelnému měditisku byly hůř padělatelné.

V roce 1932 ovšem vypukl skandál. Vyvolala ho stokoruna navržená Maxem Švabinským. Vpravo jejímu líci vévodil portrét přísného tatíčka Masaryka ve zdobném rámu. Tedy, vévodil by, nebýt levé strany, na níž byl zachycen do pasu nahý pár. Žena v popředí byla opravdu krásná – a provedená do nejmenšího detailu, takže její bujné poprsí od prezidenta poněkud odpoutávalo pozornost.

Svléknout modelku poručila banka. Nikoli z prostopášnosti, ale kvůli bezpečnosti. „Oko si totiž na nahém těle spíše všimne nesrovnalostí nežli na šatech, které mají různé záhyby,“ znělo zdůvodnění. Mělo to logiku: jakmile by falzifikátorovi ujela linka na ženské křivce, každý muž by to poznal i bez lupy. Důvod byl tedy prozaický, ovšem pobouření nastalo převeliké.

Nahá žena na stokoruně z roku 1932 vzbudila pohoršení. Její lepé tvary zastínily Masaryka.

Nahá žena na stokoruně z roku 1932 vzbudila pohoršení. Její lepé tvary zastínily Masaryka.

FOTO: ČTK

Zejména Svaz katolických žen a dívek byl rozhořčen. Požadoval stažení a likvidaci bankovek – a nejen to. „Svaz doufá, že kresba příštích bankovek bude míti takovou formu, aby nevzbuzovala odpor převážné většiny obyvatelstva,“ radily katoličky v přípisu, který řešil užší výbor bankovní rady v roce 1933.

Paralely této bankovky s ekonomickou situací ovšem našli i pohotoví vtipálci: nazí neboli nepokrytí lidé = nekryté bankovky. Jenže to národní bance v době velké hospodářské krize moc vtipné nepřišlo. Finančníci právě řešili, co dál s neudržitelným zlatým standardem, a ona musela vysvětlovat, že opravdu nevydává „nekryté“, tedy inflační peníze...

Situaci se nakonec podařilo uklidnit a stokoruna v oběhu zůstala. „Bylo s ní možno platit až do října roku 1944,“ upřesnil Pavel Hejzlar, specialista na bankovky společnosti Aurea Numismatika.

Pod křídly německé orlice

Za druhé světové války se Němci snažili nahradit bankovky ze svobodné republiky jinými motivy. Těžko se hledaly, aby byly přijatelné pro Čechy a zároveň pro německé okupanty... K vybraným patřil svatý Václav, jenž Němcům platil tribut za mír, německý architekt Petr Parléř, autor nádherných českých gotických staveb, či Brunšvik, bájný německý hrdina, překřtěný Starými pověstmi českými na Bruncvíka.

Technicky dokonalé bankovky z dob okupace dodnes nejsou kvalitou překonané, Češi však o ně nestáli. Zaměstnanci národní banky a její tiskárny bankovek brzdili zavedení protektorátních platidel, jak jen to šlo: loudali se s grafickými návrhy, schovávali kvalitní papír na tisk peněz, a tak třeba výše zmíněné „hanbaté“ stokoruny s T. G. M. kolovaly protektorátem až do roku 1944.

V té době se na kontinentu ještě bojovalo, anglické tiskárny však už na objednávku exilové vlády chrlily nové československé bankovky. Do osvobozené republiky peníze dopravily britské bombardéry. Platily ovšem jen do roku 1953, poté je nový režim nahradil bankovkami s budovatelskými motivy.

Měnová reforma nebude!

Po únorovém převratu v roce 1948 se u vzhledu peněz začalo řešit správné ideové pojetí. Motivy připomínkovaly banky, ministerstvo financí, vláda i vedení komunistické strany. Karel Svolinský – další slavný výtvarník, jehož jméno je spojeno s bankovkami – proto pohořel s návrhem padesátikoruny z roku 1950, na níž měl být slovenský šuhaj. Bylo třeba zobrazit „člověka z lidu“, takže krásného šuhajka nahradil horník se sbíječkou a lucernou od Ludovíta Ilečka.

Měnová reforma v roce 1953 znehodnotila úspory lidí a anulovala dluhy státu. De facto šlo o státní bankrot.

Měnová reforma v roce 1953 znehodnotila úspory lidí a anulovala dluhy státu. De facto šlo o státní bankrot.

FOTO: Viktor Lomoz, ČTK

„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude! Všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřítel!“ prohlásil prý v pátek 29. května 1953 večer prezident Antonín Zápotocký v rozhlase. O to, zda licoměrný projev pouhých pár hodin před realizací reformy skutečně pronesl, se historikové přou, jedno je však jisté: reformu se podařilo utajit až do poslední minuty. Když 30. května 1953 oznámil předseda vlády Viliam Široký, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce, nastal konec světa…

Lidé se snažili zbavit peněz, krámy praskaly ve švech a ceny zboží vylétly do nebes. Aby ne: do částky 300 Kčs se měnilo v poměru 5 : 1, nad 300 Kčs v poměru 50 : 1. Kdo měl v květnu milion, tomu zůstalo v červnu na účtu dvacet tisíc. Dělníci na Plzeňsku dostali mzdy jen několik hodin před reformou, takže spontánní demonstrace ve městě piva museli potlačit ozbrojenci. Nové peníze byly v předstihu vytištěny a vyraženy v Sovětském svazu. Kvalitu měly nevalnou, takže je už v polovině 50. let nahradila další edice.

Kouzlení se Žižkou

Ohledně schvalování motivů se Karlu Svolinskému nedařilo ani s pětadvacetikorunou z roku 1958. „Žižka vypadá jako tulák,“ prohlásil o ní Antonín Zápotocký.

Bankovka se sice nakonec dočkala vydání, ale jen díky tomu, že prezident zemřel. Portrét na pětadvacetikoruně zaujal také historickou nepřesností. Páska totiž zakrývá pravé oko, zatímco Žižka byl ve skutečnosti od mládí slepý na oko levé. To by však na profilu viděném zleva nevypadalo dobře, a tak umělec pozměnil dějiny k obrazu svému.

Jan Žižka na bankovce v hodnotě 25 Kčs se zaslepeným pravým okem…

Jan Žižka na bankovce v hodnotě 25 Kčs se zaslepeným pravým okem…

FOTO: ČTK

Na líci dvacetikoruny už je Jan Žižka zobrazen správně, avšak na bankovce v hodnotě 25 Kčs byl se zaslepeným pravým okem. A ve skutečnosti neviděl na levé oko.

Na líci dvacetikoruny už je Jan Žižka zobrazen správně, avšak na bankovce v hodnotě 25 Kčs byl se zaslepeným pravým okem. Ve skutečnosti neviděl na levé oko.

FOTO: Martin Štěrba, ČTK

Situaci napravila dvacetikoruna z roku 1970, kde je vojevůdce zobrazen zepředu a páska zakrývá správné oko. V rozjitřené politické situaci po potlačení pražského jara se ovšem na bankovce začaly hledat jinotaje spojované s normalizací: „Kde je tu zdravé jádro a kdo ho vede?“ ptali se lidé při pohledu na rub dvacky. A v narážce na probíhající stranické čistky si odpovídali: „Jeden slepý a druhý s oběma rukama levýma…“

Na rubu bankovky byla totiž dobová ilustrace husitského vojska, které vede kněz s chybně namalovanýma rukama a Žižka s oběma očima převázanýma slepeckou páskou. Anekdotu vyšetřovala dokonce federální vláda, došla však k závěru, že středověký iluminátor Janíček Zmilelý z Písku je v tom nevinně…

Velké diskuse v době normalizace vzbudil rub dvacetikourny, kde husity vede „slepec a muž s oběma rukama levýma“.

Velké diskuse v době normalizace vzbudil rub dvacetikourny, kde husity vede „slepec a muž s oběma rukama levýma“.

FOTO: ČTK

Pro pořádek dodejme, že mistru Janíčkovi se ty ruce sice moc nepovedly, nicméně slepého vojevůdce zobrazil správně. Jan Žižka totiž při obléhání hradu Rabí v roce 1421 přišel také o pravé oko, takže oslepl úplně. A možná si ještě vzpomenete, jak jste na této dvacetikoruně zkoušeli najít rysy zpěvačky Heleny Vondráčkové skryté pod portrétem husitského hrdiny: otočit bankovku vzhůru nohama a zakrýt Janovi levou polovinu tváře. Moc to nefungovalo.

Legendární zelené Hradčany

Nejznámější, nejdéle platnou a podle některých znalců i nejkrásnější československou bankovkou je stokoruna, která se v oběhu udržela od roku 1962 do roku 1993, tedy více než třicet let. Na rubu Hradčany, na líci slévač a družstevnice se snopem pod paží… Co je zajímavé, bankovku nenakreslil profesionální výtvarník, ale podplukovník Československé lidové armády František Heřman, jehož návrh vyhrál v anonymní soutěži. Modelkou mu stála manželka Vlasta.

„Musela jsem se na to vymódit, vzít si šátek a pracovní kalhoty. Místo snopu jsem měla pod rukou nejdříve polštář. Snop jsme teprve sháněli, a když se to povedlo, musel to manžel trošičku předělávat,“ vzpomínala v rozhovoru pro televizi Nova.

Bankovka prošla ještě dalšími dvěma změnami: nevýraznou hnědou barvu nahradila zelená, „barva naděje“, a ministr financí Julius Ďuriš si vymohl opravu oblak nad Pražským hradem. Podle něj totiž vypadala moc dramaticky, zatímco on prosazoval „hrající si beránky“.

Zatykač na Gottwalda

V neděli 1. října 1989 uvedla státní banka do oběhu novou, brčálově zelenou stokorunu. Socialistické úderníky na ní nahradil první komunistický prezident Klement Gottwald. Sametová revoluce však už byla na spadnutí a „stovka s Klémou“ se rázem stala nejméně oblíbenou bankovkou českých dějin.

Nejméně oblíbená byla brčálová stokoruna s Klementem Gottwaldem.

Nejméně oblíbená byla brčálová stokoruna s Klementem Gottwaldem.

FOTO: ČTK

Ještě v říjnu proběhl protestní happening, náporu lidové tvořivosti vláda zabránit nedokázala. Neoblíbený politik končil s přimalovaným knírem, vypíchanýma nebo rudě vybarvenýma očima. Na čele měl nápis „vrah“, případně v komiksové bublině jdoucí od úst vyzýval: „Soudruzi, končíme!“

Lidé bankovku podélně nadvakrát překládali, takže se z prezidenta stal komický mimozemšťan. Spisovatel Ludvík Vaculík k tomu napsal fejeton: Vláda vydala zatykač na Klementa Gottwalda. Zatykač má podobu stokorunové bankovky, glosoval v něm.

Když se šikovně přeložila, vykoukl z ní namísto prezidenta E. T. mimozemšťan.

Když se šikovně přeložila, vykoukl z ní namísto prezidenta E. T. mimozemšťan.

FOTO: Právo

Autor stokoruny, renomovaný slovenský grafik Albín Brunovský, raději zmizel kvůli nevoli veřejnosti na chvíli do ústraní a státní banka začala „klému“ stahovat z oběhu ještě téhož roku. Mezi lid se vrátily oblíbené Hradčany. Vydržely do zániku Československa a posléze kolkované ještě do konce srpna 1993.

Došel nám humor?

Po sametové revoluci bankovky zastaraly technicky i „morálně“, takže se začalo pracovat na nové sérii. Měnová rozluka v roce 1993 však tento proces pozastavila a nastalo kolkování bankovek podobné tomu v roce 1919.

„O výrobu peněz se podělilo více míst, kolky se tiskly v Kolumbii, bankovky v Praze a Velké Británii, mince vyrazili v Hamburku a Winnipegu. Návštěvníci letiště tehdy vídali vládní speciály s bankovkami a Václavským náměstím se prodíraly kamiony s mincemi,“ popisuje Jaroslav Moravec z České národní banky.

Ale i na nové bankovky s posílenou ochranou proti padělání nakonec došlo. Z oběhu byly sice staženy dvacetikoruny a padesátikoruny, které nahradily kovové mince, většina výtvarných návrhů Oldřicha Kulhánka z počátku 90. let minulého století se však zachovala.

„Jen původně slovenské motivy nahradily ženy: Anežka Česká, Božena Němcová a Ema Destinnová. Výrazné jinotaje v současných bankovkách zatím nebyly nalezeny – buď v nich opravdu nejsou, nebo že by Čechům dnes, kdy se mají nejlépe v celé své historii, došel humor?“ uzavírá téma Jaroslav Moravec.