Hlavní obsah
Socha Dona Quijota je dárkem od kamaráda Davida Szalaye. „Standu vystihuje dokonale. Vždy půjde do boje za pravdu, ať to stojí cokoli,“ říká jeho partnerka Dagmar Adamová. Foto: Milan Malíček, Právo

Chartu 77 podepsalo do roku 1989 téměř 1900 lidí včetně Stanislava Pitaše a Jiřiny Dostálové. Jan Piňos bojoval s režimem o kus dál, v Brně. Všichni patří k lidem, kteří své názory říkali hodně nahlas už před sametovou revolucí. Po ní ale zůstali na politické periferii. Po moci netoužili a netouží.

Socha Dona Quijota je dárkem od kamaráda Davida Szalaye. „Standu vystihuje dokonale. Vždy půjde do boje za pravdu, ať to stojí cokoli,“ říká jeho partnerka Dagmar Adamová. Foto: Milan Malíček, Právo
My disidenti z periferie
Byl jsem „ten od Havla“

„Nezouvej se,“ přivítal mě Stanislav Pitaš (62) na prahu svého domu na Broumovsku. Do odlehlé vesnice ho dohnala někdejší šikana Státní bezpečnosti. Dříve vybydlené stavení dávno přeměnil nejdřív v domov, pak i v penzion a hospodu, v níž se host sám obslouží.

„Někdy přijedu, na zahradě sedí partička lidí a popíjejí pivo. Pozdravíme se, popovídáme si,“ popisuje mi chod hospody. „Hosté jsou slušní. Vždycky zaplatí,“ dodává. Nepochybuje o tom, že mají stejné politické názory jako on. Kdo jiný by taky odpočíval pod cedulí: „70 procent Čechů jsou idioti. Důkazem je premiér estébák, prezident ožralý ulhaný pitomec“?

„Ani v penzionu estébáky a komunisty neubytovávám,“ zmínil. To, že poznat, kdo je kdo, je někdy hodně těžké, ví už z let dávno minulých: „Po listopadu 1989 jsem mezi kamarády našel donašeče. A před revolucí jsem zase pracoval s exestébákem, jenž se na soudruhy vykašlal. Skvělý chlap!“

Odznáčky pod paštikou

Standa, jak mu jeho známí a přátelé říkají, spojil mládí s undergroundem a disentem. Vždy pracoval tvrdě, rukama, v kamenolomu, u silničářů… Přesto nastaly doby, kdy se o obživu bál. Zaměstnat ho znamenalo přitáhnout s ním do firmy estébáky.

Po návratu z Polska jsem jednomu estébákovi dal na záchodě ten odznáček Solidarity do klopy.
Stanislav Pitaš

„Nelžu. Nazývám věci pravými jmény, i když to bolelo a bolí,“ řekl u krásného dřevěného stolu pamatujícího odsunuté Němce. Stejně jako jiný nábytek v útulné světnici, jíž vévodí kachlová kamna. Právě ona byla jediným vybavením vybydleného domu, do kterého se v roce 1982 nastěhoval.

Tehdy přišel z Trutnovska. Z kraje, jenž ho nasměroval k lidem kolem Václava Havla. Toho oslovil jednoho dne sám, poté co si o něm přečetl hanlivý článek v Rudém právu. Spřátelili se na Hrádečku, o který pak on pár let pečoval a staral se i o Havlovu hudební sbírku.

Ivan Martin Magor Jirous a Stanislav Pitaš v šonovské kazatelně v dubnu 2007.

Foto: Lucie Stránská, ČTK

Disentu vypomáhal i jinde: šířil samizdatové časopisy Vokno a Voknoviny, zakázanou literaturu, podepsal Chartu 77, v Polsku podporoval akce Solidarity.

„Odtud jsme domů přivezli zakázané zapalovače, tiskoviny a odznáčky. Věděl jsem, že mě na čáře zkontrolují, tak jsem vydlabal veku, dal jsem odznáčky do prohlubně, přemazal ji máslem, paštikou. A veku složil.

Při kontrole jsem ji měl v ruce, a aby to nebylo podezřelé, musel jsem kousat i do těch odznáčků,“ líčil jednu z historek, u nichž se s odstupem desítek let baví(me). Smích mi vydrží vždy pár vteřin, než mi dojde, že za tohle se zavíralo.

Dům po Němcích

Přiznal, že do střetu se státní policií chodíval někdy dobrovolně. „V Trutnově jsme my disidenti a tamní estébáci navštěvovali stejnou hospodu. Po návratu z Polska jsem jednomu z nich dal na záchodě ten odznáček Solidarity do klopy,“ vyprávěl s tím, že trutnovští estébáci byli „takoví moulové“. Přesto mu počátkem 80. let důrazně doporučili, aby kraj opustil.

A tak se vystěhovat o kus dál. Do broumovského Šonova. Od kamaráda věděl, že je tam klid. Potřeboval ho jak on, tak jeho družka a její malý syn. „Tenhle dům patřil do roku 1945 Němcům, Mayerovým. Pak jedné milé, dosídlené rodině z Podkarpatské Rusi,“ popsal historii staletého objektu. Když ho kupoval, neměl ani korunu. Aniž by vešel dovnitř, dohodl se na splátkách ve výši 500 korun měsíčně.

„Nastěhovali jsme se koncem roku 1982. Podlahy byly propadlé. Všude vlhkost, zima. Nevěděl jsem, co s kamny…,“ zmínil tehdejší strasti bydlení v „novém“. Ty si vybraly daň: vztah se rozpadl.

Nepomohlo tomu ani to, že náchodští estébáci byli „jiná liga“. „V Náchodě jich bylo dvanáct. Většinu si pamatuju jmény. Byl jsem pro ně ‚ten od Havla‘,“ podotkl. Není divu, budoucí prezident patřil ke zvaným hostům ilegálních koncertů, které Standa ve své šonovské stodole organizoval a tajná policie ukončovala.

Byli jsme měkcí

Za protistátní aktivity se dostal v letech 1985 až1989 třikrát do vězení. Z posledního vyšel krátce po 17. listopadu 1989. Hned se zapojil do revoluce. Ovšem nabídky vstoupit do vysoké politiky vytrvale odmítal. „Se svou povahou a upřímností bych to nedal,“ má jasno.

I proto se rozhodl řešit věci tam, kde to znal. Stal se členem prověrkových komisí při rušení věznice v Žacléři a prověrkové komise u náchodské policie. „Staré struktury byly připravené. My disidenti, lidé z Občanského fóra jsme zase byli v něčem dost naivní, shovívaví. I proto můžeme mít za premiéra slovenského estébáka,“ míní.

Pád režimu mu otevřel jiné možnosti. Splnil si i jeden ze snů, věnuje se muzice. V bývalé broumovské továrně provozuje klub Eden, kde pořádá koncerty. Třicáté výročí svobody tam oslavíl s Jiřím Dědečkem.

Než jsem odjela do Prahy, položila jsem mu poslední otázku: Nikdy jste nelitoval, že jste šel do boje se systémem? „Jednou. Když mi zemřela máma, já pobýval ve vězení a doufal, že mě pustí alespoň na pohřeb. Jeden bachař mi to slíbil. Ti sv… mě nechali vyjít před věznici, aby mě na schodech zase lapili a poslali jinam.“

Tváře estébáků si pořád pamatuju

„Nejhorší bylo vyhrožování, že mi vezmou dceru,“ ohlíží se Jiřina Kucharik Dostálová (54) do doby, která následovala po podpisu Charty 77. „Nikdy jsem ale nelitovala,“ tvrdí.

Na schůzku ve vyhlášené šumperské kavárně přijela na kole, rovnou z práce. Poslední rok a půl se věnuje matkám a dětem v tamním azylovém domě se čtrnácti byty. „Jsem typ člověka, který se snaží pomáhat. Celý život se snažím o spravedlnost,“ uvedla.

Adventisté a wehrmacht

Narodila se jako Jiřina Sperlichová v Třinci do rodiny hlásící se k církvi adventistů sedmého dne. V kraji, kde za války muži rukovali do wehrmachtu. „Se systémem jsme vždy bojovat nechtěli, jenže dost věcí nám nedovolila víra. Třeba chodit v sobotu do práce a školy,“ vzpomínala.

„Je potřeba vážit si osobní svobody, obyčejných věcí, moudrostí a být laskavý. Laskavý člověk totiž vnímá druhé,“ nepochybuje.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Její sestra dostávala za tyto absence na střední škole trojku z chování. „Měla samé jedničky, byla až matematický génius, tady jsem si uvědomovala, že je cosi špatně,“ vyprávěla Jiřina.

Lehké to neměli ani další příbuzní. Dřeli, bez ohledu na nadání, na šachtě, v železárně… Díky těm, kteří byli po roce 1945 odsunutí z ČSR, mohla vycestovala na Západ. „Při pohledu na plné regály, na pořádek, jsem pochopila, že komunisté lžou,“ hodnotila.

Po základce nastoupila na čtyřleté střední odborné učiliště v Olomouci do oboru sazečka pro tiskárny. Právě tam se poprvé začala veřejně vyslovovat proti režimu. „Ve třeťáku či čtvrťáku 83. nebo 84. roku byla manifestace, nevzpomínám si, jestli k VŘSR nebo Vítěznému únoru. Vyrobili jsme obří transparent s obrázkem starého kočárku. V peřince byla nakreslená raketa s dudlíkem. Připsali jsme: Sovětské rakety do každé rodiny,“ řekla.

Grafička pod drobnohledem

V tu dobu již věděla, že místo oficiální kultury ji oslovuje ta jiná: mániček, vlasáčů a androšů. V osmnácti – přes nevůli rodičů – opustila církev. „Mám-li potřebu vnímat boha, zamířím raději do lesa, do přírody,“ prozradila.

V Olomouci potkala i svého prvního manžela, s nímž přes Příbram doputovala až do Trutnova. Tam narazila i na lidi kolem Václava Havla. Chartu 77 podepsala v roce 1987 u jeho kamaráda Martina Věcheta, tenkrát jako Jiřina Rumlová. O tom, že tak učiní, svému muži neřekla.

Na Hrádeček jsem moc často nejezdila, neměla jsem pro Terezku hlídání, ale za možnost setkat se s Havlem jsem byla ráda.
Jiřina Kucharik Dostálová

„Hrozně se zlobil,“ vzpomíná. Vlastně ho chápala – jejich Terezce bylo tehdy jen několik měsíců. „I další lidé se mě ptali, proč to dělám.“ Ze dne na den se z ní, neznámé reprodukční grafičky, stala sledovaná osoba. Před tiskárnou stávali estébáci. Chodívala k výslechům.

„Jednou jsem přes zákaz odjela z města. Zamířili jsme k našim do Beskyd. Půl hodinu poté, co jsme dorazili, nám státní klepali na dveře a vezli mě na výslech do Frýdku-Místku. Chtěli ukázat, že o mně vědí,“ líčila nyní. Přesto žádosti disentu neodmítala. V jejím trutnovském bytě měla třeba proběhnout smuteční hostina po pohřbu disidenta Pavla Wonky. Ten v roce 1988 zemřel ve vězení.

Nechci nikoho soudit

Po Chartě 77 podepsala v roce 1989 petici Několik vět. Účastnila se řetězových hladovek. Občas něco pro disent vytiskla, roznesla letáčky. „Na Hrádeček jsem moc často nejezdila, neměla jsem pro Terezku hlídání, ale za možnost setkat se s Havlem jsem byla ráda. Jeho názory a myšlenky mi otvíraly nové pohledy na nesvobodný svět, v němž jsme žili,“ poznamenala.

Tváře „svých“ estébáků si stále pamatuje. Popisuje je jako lidi „jednodušší, jimž dělalo radost, že mají nad někým moc“. Věděla, že na ni dohlížejí i kolegové. Soudit nechce nikoho. Velmi ale lituje toho, že si o všem už nepopovídá s prvním mužem: „Náš vztah se nevyvíjel nejlíp. Zemřel pár let po listopadu, při autonehodě.“

Dnes žije v Šumperku se svým druhým mužem. Díky dceři, se kterou prožila samizdatové období, je babičkou.

Smutek po třiceti letech

Do vysoké politiky nikdy nevstoupila, ale čtyři roky byla místostarostkou obce Bílá Lhota. O veřejné věci se však zajímá pořád. Nevynechá příležitost zajít na smysluplnou demonstraci nebo podepsat petici.

„K takovým patří ty za odstoupení pana prezidenta a pana Babiše. Někdy tak sedím a přemýšlím, kam to dospělo. Že se vláda zase sklání před komunisty, aby vůbec něčeho dosáhla. Je mi z toho smutno.“

Jsem umírněný ekoterorista

Letošního šestnáctého listopadu byl ekolog a občanský aktivista Jan Piňos (58) v Praze na Letné. Sedmnáctého zase na Národní třídě. „Jako dobrovolník Klimatické koalice chci srozumitelně a jasně vysvětlovat lidem, co nám hrozí při oteplování planety,“ zdůrazňuje.

S veřejnými aktivitami začal v Brně v roce 1988 v Nezávislém mírovém sdružení. S bratrem mimo jiné pašoval přes polsko-československou hranici zakázanou literaturu a setkával se s chartisty. Jan Piňos – povoláním fyzický geograf – patří i po revoluci k těm, kteří se kvůli ideálům občanské společnosti a přírodě nebojí jít do ostrých střetů.

Označení sluníčkář mu nevadí. „Spíš mi vadí, že s podobnými útoky roste většinový populismus, jehož demagogii nelze pravdou zastavit. Je to jako bažina,“ říká.

Foto: Petr Horník, Právo

Od oponentů slýchává, že je „ekoterorista“, ekologický extremista, ale třeba i „podplacený šmejd“… Janovi to ale nevadí: „Jakákoli debata je lepší než milé zaprděné lživé ticho. Pojmenujme věci tak, jaké jsou. Používejme fakta a nebuďme v diskusích vulgární.“

Kdo vás platí?

Připustil, že za tři desetiletí po sametové revoluci slýchával rozhodně víc nadávek než chvály. Už v roce 1993, v době, kdy pracoval v Greenpeace, mu ministr Vladimír Dlouhý vmetl do tváře, že je „agentem holandské plynové lobby, která chce zničit české uhelné hornictví“.

Věci dřív nepřijatelné se staly běžnými, zvykli jsme si na ně, což vede k plíživému rozkladu demokracie.
Jan Piňos

Ostatně věty, že ho kdosi platí bokem, padají na jeho adresu často. „Tohle je obzvlášť vtipné. Na mou mzdu se většinou skládají přispěvatelé organizací, pro něž pracuju, a nikdy nedosáhly ani celostátního průměru,“ prozradil dnes již bývalý mluvčí Hnutí Duha.

Organizaci opustil po sedmi letech. „Rozcházel jsem se s kolegy i s vedením v přístupu k politikům – jestli s nimi dál jednat, nebo je se selháními konfrontovat,“ uvedl s tím, že on je pro radikálnější cestu. Zmínil blokádu Národního parku Šumava kvůli kácení stromů napadených kůrovcem v roce 2011. „Šlo o krajní možnost, když se vyčerpaly mírnější prostředky. Tehdy jsme uspěli. Podívejte se na lesy teď. Ekologové jednají s politiky, stromy umírají…“

Chovat se k přírodě s úctou ho odmala učila máma. Kvůli přímo magické krajině se v devadesátých letech přestěhoval s vlastní rodinou na Broumovsko. Devět let tam jako státní úředník pečoval o chráněnou krajinnou oblast.

Masaryk nás nespasí

Jako ekolog nyní pomáhá hlavně studentskému klimatickému hnutí. Přednáší na školách i pro širokou veřejnost. „Změna klimatu je největší hrozbou pro život na zemi,“ nepochybuje. Její hrozivé dopady vidí třeba v Nepálu, kam jezdívá. Políčka, která se ještě nedávno obdělávala, jsou bez vody, místní ztrácejí obživu…

Podle Janka mnozí našinci stále nechápou, že někdo dělá něco zadarmo a rád jen z přesvědčení či z nadšení. S Václavem Havlem na Broumovsku v srpnu 2001.

Foto: Alexandra Mlejnková, ČTK

Po krátké odbočce se vrátil k tomu, co se od listopadu 1989 změnilo u nás. „Věci dřív nepřijatelné se staly běžnými, zvykli jsme si na ně, což vede k plíživému rozkladu demokracie. Veřejný prostor zaplavuje vulgarita, agresivita. Často přichází od těch, kteří mají být elitami. Nespoléhejme na jiné, jednejme. Žádný tatíček Masaryk nás nespasí,“ uzavřel.

Může se hodit:
Termíny jarních prázdnin v roce 2020 ve všech regionech ČR: Jarní prázdniny 2020
Šest prodloužených víkendů: Jak vychází svátky v roce 2020
yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků