Hlavní obsah
17. listopad 1989 v Praze Foto: Pavel Hroch, ČTK

Sametová revoluce postavila do popředí práva jednotlivců. Populismus naproti tomu oslavuje suverenitu kolektivů. Znamená jeho nástup od poloviny tohoto desetiletí, že éru občanské emancipace střídá éra emancipace národní či sociální?

17. listopad 1989 v Praze Foto: Pavel Hroch, ČTK
Esej Pavla Barši: Listopad 1989 v dějinách emancipace

Co se vlastně stalo ve dnech, týdnech a měsících po násilně potlačené manifestaci studentů na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989? V reakci na policejní brutalitu došlo ke vzpouře proti nekompetentní byrokratické kastě, jež jazykem dutých frází o budování socialismu vznášela nárok na absolutní moc.

Jak dokumentoval ohlas rychle se šířící nahrávky Jakešova projevu v Červeném Hrádku z července téhož roku, vládcové sice stále vzbuzovali strach, přidal se však k němu i smích. V očích rostoucího počtu Čechů a Slováků symbolizovala Jakešova postava nepoměr mezi kulturně vyspělou společností, obdařenou vzdělanými elitami, a primitivismem a nekulturností vládnoucí moci. Pozadím okamžité popularity Jakešových „hlášek“ byla jistě vzrůstající nervozita: ve smíchu se uvolňovalo napětí, které se po listopadovém zásahu na Národní třídě rychle přetavilo do veřejného vzdoru.

Aktem překonání strachu jako by lidé znovu nabývali důstojnost, kterou vládnoucí kasta pošlapávala. Institucionálním způsobem zajištění důstojnosti jsou práva. Mluvčími tohoto vzdoru se proto přirozeně stali chartisté. Požadavek rovné důstojnosti měl najít své politické naplnění v nastolení režimu, jenž bude zajišťovat základní lidská, občanská a politická práva svých občanů – liberální demokracie.

„Revoluce“ v evropské imaginaci

Z tohoto hlediska se tedy sametová revoluce – spolu s dalšími východoevropskými převraty roku 1989 – vracela k původnímu krédu revolucí konce 18. století, které vyjadřovala francouzská Deklarace práv člověka a občana (1789) nebo americká Listina práv (1791).

Alexandr Vondra a Václav Havel během sametové revoluce

Foto: Petr Mazanec, ČTK

Slovo revoluce ovšem již během 19. století začalo v evropské představivosti znamenat něco jiného a radikálnějšího: něco, co se nespojovalo s rokem 1789, kdy byla přijata zmíněná Deklarace, ale s lety 1792 a 1793, kdy byla založena republika, popraven Ludvík XVI. a robespierrovské křídlo jakobínů zvítězilo nad girondisty. Robespierrovci vyhlásili za předvoj republiky chudé vrstvy a občanskou rovnost začali vidět prizmatem sociální rovnosti na straně jedné a obrany francouzského národa proti vnitřním i vnějším nepřátelům na straně druhé.

V souladu s tímto vyústěním Velké francouzské revoluce se od poloviny 19. století hlásili k revoluci hlavně ti, kteří program rovného občanství rozšiřovali o sociální a národní otázku, anebo mu dokonce tyto otázky nadřazovali. Rétoriku revoluce si přisvojili hlasatelé emancipace vykořisťovaných tříd či kolonizovaných národů, nikoliv emancipace utlačovaných jednotlivců.

Radikální křídlo Francouzské revoluce se dostalo v červnu 1793 k moci s pomocí mimoparlamentního hnutí sansculotů, kteří jakožto lidé manuální práce – většinou drobní řemeslníci – za nepřítele revoluce považovali nejen aristokracii, ale i bohatou buržoazii a žádali vládu, aby omezila její moc a bojovala s chudobou redistribucí bohatství. Na toto sociální křídlo jakobinismu pak navazovaly různé verze francouzského socialismu, z nichž kriticky vycházel Karel Marx i jeho pokračovatel Vladimír Iljič Lenin.

Zpětně se německým i ruským sociálním demokratům Francouzská revoluce jevila jako nedokončená, a tedy ohlašující další dějství – revoluci proletářskou. Ta měla princip formálně rovného občanství nahradit principem společného vlastnictví a spravedlivého rozdělování.

Od druhé poloviny 19. století se však radikálním jakobinismem inspirovali nejenom socialisté, ale také krajní nacionalisté. Byť se spíše než na jeho osvícensko-racionalistické předpoklady zaměřovali na jeho kolektivismus a etatismus a připravenost používat proti nepřátelům „lidu“ či „národa“ teror a násilí.

Věk liberalismu: 1848–1914

Souběžně s tím, jak se ve druhé polovině 19. století stala revoluce součástí programu nacionalistů a socialistů, přestali se k ní hlásit liberálové. Tento vývoj signalizoval vstup dějin moderní emancipace do nové fáze. Milníkem byl revoluční rok 1848, kdy ještě liberálové útočili na metternichovskou Evropu společně s nacionalisty i socialisty. Z třídního hlediska to znamenalo, že střední a nižší vrstvy utvořily (podobně jako v první fázi Velké francouzské revoluce) koalici s buržoazií proti aristokracii a svazku „trůnu a oltáře“. Liberální program tu ještě splýval s programem demokratizace. V následujících třech desetiletích se však buržoazie postupně stávala hegemonní společenskou třídou, a to většinou nikoliv tak, že by nahrazovala elity starého režimu (ancien régime), ale tak, že se s nimi propojovala.

V souladu s tím se liberalismus odtrhl od svých revolučních počátků. Z doktríny demokratizace se stal doktrínou statu quo, vizi revoluce nahradil vizí evoluce. Jeho individualismus a antietatismus vyhovovaly bohatým a vzdělaným vrstvám, jež se o sebe dokázaly postarat samy a nepotřebovaly k tomu pomoc státu.

Tento zúžený liberalismus, redukující pružinu pokroku na meritokratickou soutěž individuálních talentů těch, kteří mají materiální a kulturní prostředky k jejich rozvinutí, nesliboval žádné zlepšení nižším středním třídám a námezdně pracujícím, jejichž rodinné a sociální prostředí takové prostředky neposkytovalo. Pocit křivdy a nespravedlnosti těchto vrstev aktivovali a politicky využívali nacionalisté i socialisté, které rozchod s liberály zbavil individualistických mantinelů: přestali se ohlížet na jedince jako nositele práv a svobod a začali je chápat primárně jako příslušníky tříd, národů či ras.

Období 1789–1848 můžeme s historikem Erikem Hobsbawmem označit za věk revoluce: vrstva manuálně pracujících a buržoazie, kolektivismus a individualismus byly tenkrát ještě spojeny v jednom hnutí proti starému režimu.

Hongkongské protesty, září 2019

Foto: ČTK

Mezi revolučním rokem 1848 a začátkem první světové války se ovšem buržoazní individualismus oddělil od lidového kolektivismu a získal mocensky a ideologicky hegemonní postavení. Buržoazie se stala součástí evropského politického establishmentu. Její pokrokářská víra v lepší budoucnost byla spjata s evoluční reformou stávajícího řádu, nikoliv s jeho zničením jménem řádu jiného. Nejenže nepotřebovala revoluční energii lidu, ale utvořila alianci se zbytky starého režimu, aby této energii nastavila účinnou hráz.

Po hospodářské krizi v polovině sedmdesátých let 19. století se zostřuje soutěž mezi evropskými velmocemi, které si mezi sebou dorozdělují neevropský svět. Zároveň začínají na liberálně-konzervativní hegemonii, která odpovídá zájmům a hodnotám bohatých a vzdělaných, útočit jménem pracujícího lidu dvě revoluční alternativy: antisemitský nacionalismus a internacionalistický socialismus. Oproti důrazu liberalismu na emancipaci jednotlivce zajištěním jeho lidských a občanských práv stavějí tato hnutí do popředí emancipaci kolektivních entit – třídy (dělníků), rasy (árijců) nebo národa.

Krize liberalismu v posledních desetiletích před první světovou válkou se neprojevuje pouze touto vnější opozicí, ale také tím, že svůj původní humanismus nahrazuje sociálním darwinismem a rasismem, které poskytují ideologické ospravedlnění imperialismu. Krize vrcholí vypuknutím války, jež nutí evropské státy začlenit do své rétoriky i politiky značnou dávku nacionalismu a etatismu. Nezměrné válečné utrpení definitivně podkopává optimistickou důvěru v liberální evoluci. Na konci války se kritika buržoazně-liberální civilizace – jako kulturně a rasově upadající a sociálně vykořisťovatelské – přesouvá z okrajů evropského veřejného mínění do jeho středního proudu.

Kolektivistická ofenzíva: 1917–1968

Rok 1918 se některým jevil jako počátek nové, liberálně-demokratické éry, která navazovala na buržoazní civilizaci 19. století, ale zároveň se osvobodila od jejích kompromisů se starým řádem. Záhy se však ukázalo, že zkušenost války ve skutečnosti nebývale posílila antiburžoazní a antiliberální křídla socialismu a nacionalismu.

Tehdejší revoluční atmosféru dobře dokládá to, že i ti, kteří zastávali smířlivý a reformistický vztah k buržoazní civilizaci konce 19. století, si osvojili rétoriku revoluce – například Tomáš Garrigue Masaryk, který označil vyústění války jako „světovou revoluci“. V protikladu k jeho naději však 20. století nespočívalo v pokojném rozvoji restaurované liberálně-buržoazní civilizace na nových základech, očištěných od aristokratických, teokratických a monarchistických zbytků předmoderní doby, ale v její sebeobraně před nástupem komunismu a nacismu – tedy doktrínami, které ji chtěly zbořit jménem emancipace pracujícího lidu či árijské rasy.

Jedním z důvodů, proč byl komunismus dlouhodobější výzvou liberalismu než fašismus, byla jeho schopnost získat si kombinací modernizačního antiimperialismu a socialismu následovníky a spojence v národněosvobozeneckých hnutích neevropského světa. Většina z jejich představitelů chtěla po svém vítězství podobně jako bolševici své země co nejrychleji modernizovat a zároveň překonat masovou chudobu. I ti vůdcové nově dekolonizovaných zemí, kteří se nepřihlásili ke komunistickému hnutí, věřili, že nejvhodnějším nástrojem ke zvládnutí obou těchto úkolů je bolševický vynález: všemocný stát jedné strany.

Vítězství minimální utopie: 1968–2015

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 (která zakončila jeden z nejvýraznějších pokusů o reformu sovětského režimu), krize autoritářských postkoloniálních režimů (jejímž symbolem se v arabském světě stala porážka násirovského Egypta a jeho spojenců v šestidenní válce s Izraelem roku 1967) a neslavné konce kulturní revoluce v Číně a cheguevarismu v Latinské Americe ohlásily vyčerpání kolektivisticko-etatistického paradigmatu emancipace.

V dlouhých sedmdesátých letech se mnozí bývalí socialisté východní a západní Evropy i Severní a Jižní Ameriky stávají obhájci lidských práv: maximalistickou utopii světlých zítřků nahrazují minimalistickou utopií zítřků snesitelných, neboť zbavených možnosti návratu státního násilí. Do popředí se dostává názor, že jedinou skutečnou prevencí návratu holocaustu a gulagu představuje zajištění plné šíře lidských, občanských a politických práv, které nabízí liberální demokracie.

Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Tato minimální utopie motivovala na konci osmdesátých let sametovou a další antikomunistické revoluce stejně jako pozdější „zelené hnutí“ v Íránu, arabské jaro nebo ukrajinský Majdan. Do této vlny patří i hnutí, která se v současnosti snaží o demokratizaci Alžírska či Súdánu nebo o nezávislost Hongkongu na Číně. V centru všech těchto revolucí stojí obrana lidské důstojnosti a představa, že ji mohou zajistit pouze procedury právního státu a liberální demokracie, jejichž normativním jádrem je idea lidských práv.

Jedním z důvodů, proč některá z těchto hnutí skončila v posledním desetiletí neúspěchem či uspěla jen částečně, je, že začal citelně slábnout liberálně-demokratický konsenzus, jenž zaplnil prázdno po ztroskotaných kolektivistických utopiích minulého století. Na scénu se začínají vracet hodnoty a diskurzy typické pro předcházející éru, v níž spíše než o emancipaci jednotlivců šlo o emancipaci kolektivů, kterou měl zajistit silný stát.

Mezitím se však těžiště časového vědomí přesunulo od pohledu vpřed k pohledu vzad.

Zatímco ve třicátých letech minulého století byl i krajní nacionalismus a rasismus obrácen do budoucna a nabízel silnou milenaristickou vizi (jako například Hitlerova třetí říše), dnes jsou dokonce i pokusy o obrození socialismu obráceny do minulosti, když jejich představitelé (jako Jeremy Corbyn v Británii) s nostalgií vzpomínají na silný stát vrcholného industrialismu padesátých a šedesátých let.

A právě ztráta víry v budoucnost spolu s potížemi s obnovením třídní solidarity (která by šla napříč hranicemi mezi národy) způsobují, že v současném návratu kolektivistické emancipace zatím pravicové alternativy suverénně vítězí nad těmi levicovými.

Text Listopad 1989 v dějinách emancipace byl podkladem úvodního zářijového příspěvku stejnojmenného přednáškového cyklu Pavla Barši v Městské knihovně v Praze. Cyklus bude pokračovat v pondělí 14. října od 17.00 v budově knihovny na Mariánském náměstí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků