Hlavní obsah
Ilustrační snímek Foto: Profimedia.cz

Kdy je možné potomka z dědictví vyloučit

I přesto, že se mnozí lidé v dědickém právu, které upravuje občanský zákoník, celkem orientují, stále ještě se mezi nimi vyskytují fámy a pověry, které s platnou právní úpravou nemají nic společného. Například se domnívají, že vydědit manželku nebo příbuzného, se kterým se nepohodli, nebo i potomka, který nevyhověl „přání“ rodičů, je celkem jednoduché. Ovšem tak jednoznačné to ale není.

Ilustrační snímek Foto: Profimedia.cz
Kdy je možné potomka z dědictví vyloučit

Zákon zná dva základní způsoby dědění – ze zákona a na základě závěti zůstavitele.

„Dědění ze zákona podle stanovených šesti dědických tříd, stručně řečeno od nejbližších příbuzných až po ty nejvzdálenější, nastupuje tehdy, když zemřelý nezanechal závěť. Vůle zůstavitele vyjádřená v závěti (zákon zná různé formy jejího sepsání) má přednost před děděním upraveným v zákoně vzpomínaných třídách,” upřesnil Jan Dubenský, právník, kterého redakce požádala o vyjádření k tématu dědictví.

Nepominutelní dědici

Ten, kdo závěť pořizuje, může v ní určit kohokoliv, kdo by měl jeho majetek dědit, tedy osoby – i právnické – mimo okruh jeho příbuzných, včetně manželky. Jsou ale výjimky, již představují děti, nezletilé i zletilé, a to bez ohledu na to, kdy a s kým byly (v různých manželstvích i mimo ně) zplozeny.

Na děti zemřelého, tedy zůstavitele, se totiž vztahuje v zákoně stanovená formulace o nepominutelných dědicích. Podle ustanovení § 1643 nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci, přičemž je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, a pokud je již zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

„Takto omezená vůle zůstavitele ve vztahu k dětem může být překonána pouze vyděděním. Nejde však o pouhé gesto, rozmar či momentální hněv, ale o v zákoně přesně vymezený právní akt, u kterého musí být splněny a v případě sporu doloženy podmínky vydědění,” upozornil Dubenský.

Podle § 1646 mezi ně patří případy, kdy v úvahu přicházející dědic (dítě zůstavitele):

  • a) neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi,
  • b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
  • c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo
  • d) vede trvale nezřízený život.

Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to ale může jen tak, že tento jeho povinný díl zanechá jeho dětem, případně, pokud již nežijí, tak jejich potomkům.

„Prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť, tedy písemnou formou,” doplnil Dubenský.

Pokud zůstavitel neuvede důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu v řízení prokáže zákonný důvod vydědění. Z těchto důvodů, které jsou konkretizovány v řadě soudních rozhodnutí, Dubenský doporučil, aby projev vůle o vydědění byl formulován s rozmyslem a pomocí zkušeného právníka, notáře.

Při sepisování závěti je dobré přesně vymezit povolaným dědicům jejich podíly, jinak připadne dědicům pozůstalost rovným dílem. Zákon umožňuje zůstaviteli prohlásit o některém z dědiců, kteří nejsou nepominutelní a jimž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalost nenabude. To však vyplyne i ze skutečnosti, že celé dědictví bude odkázáno jiným osobám než těm, o nichž se zmiňuje zákon ve stanovené dědické posloupnosti.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků