V Praze jsou sice nominální důchody v průměru o sedm procent vyšší než ve zbytku země, ale pražští penzisté si koupí o deset procent méně zboží a služeb než penzisté v jiných částech země, a dokonce o 15 procent méně než v Ústeckém kraji.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Mezi cenovými hladinami v krajích totiž existují výrazné rozdíly. Tyto rozdíly mají významný vliv na to, kolik zboží a služeb si lidé ze svého příjmu v jednotlivých krajích mohou koupit, uvádí studie Regionální rozdíly v kupní síle: ceny, platy, mzdy a důchody, think tanku IDEA-Cerge EI.

Počítat platy podle místa

Obdobná situace je i u mezd v soukromém sektoru. Z celostátního pohledu průměrná nominální mzda vzrostla v letech 1995 až 2013 o 204 procent, kupní síla průměrné mzdy ale pouze o 60 procent.

Praha například nabízí průměrné nominální mzdy o 43 procent nad celostátním průměrem. Zároveň má hladinu spotřebních cen o 21 procent vyšší než ostatní kraje. To znamená, že úroveň reálných mezd v Praze převyšuje celostátní průměr pouze o 21 procent, uvádí studie.

Takže nakonec ve stejné profesi, ač se jejich platy podstatně liší, lidé v regionech díky nižším nákladům vyjdou nastejno.

Příjem nutný k důstojnému životu chudé rodiny v Praze je jiný než v Opavě. Jinou životní úroveň si dopřává státní úředník v Praze ve srovnání s úředníkem stejné platové třídy v Hodoníně, uvádí studie.

Autoři studie Matěj Bajgar a Petr Janský přicházejí se zajímavou myšlenkou, zda by neměl stát regionální rozdíly v cenových hladinách zohledňovat při stanovování platů svých zaměstnanců či výše plateb ze tří pilířů systému sociálního zabezpečení: sociálního pojištění (důchody, nemocenské či podpora v nezaměstnanosti), sociální podpory (přídavek na dítě, rodičovský příspěvek) nebo sociální pomoci (dávky v hmotné nouzi nebo sociální služby).

V současné době dostává chudá rodina žijící v Praze většinu dávek v nominální hodnotě jako chudá rodina v Ústí nad Labem, ale může si toho za ně koupit o celých 22 procent méně. Navíc samotný status chudoby je do velké míry určován bez ohledu na místní podmínky, uvádí studie.

Negativa převažují

Podobný argument může platit i v případě platů státních úředníků, učitelů regionálního školství, lékařů v nemocnicích a dalších. Například hodinový nominální plat učitele v Praze i Zlínském kraji je prakticky stejný.

V Praze si ovšem učitel za tento plat koupí o 22 procent méně. Zároveň platí, že ve Zlínském kraji si průměrný vysokoškolák v soukromém sektoru vydělá o necelou polovinu více než učitel, zatímco v Praze si proti učiteli vydělá výrazně více než dvojnásobek.

Studie ovšem uvádí i možné negativní dopady regionálního vyrovnávání mezd a platů. Především lidé často pracují v jiných krajích či okresech, než kde žijí.

Svými platy, důchody a dávkami tím, že je utrácejí v místě, kde žijí, podporují místní ekonomiku. Zohlednění cen by v průměru znamenalo přesun veřejných prostředků od chudších k bohatším regionům, což by přispívalo k prohlubování ekonomických rozdílů mezi nimi.

Nižší cenová hladina v méně rozvinutých krajích snižuje motivaci k odchodům obyvatel do jiných regionů. Cenové hladiny se často neliší jen mezi kraji, ale i mezi obcemi v rámci jednoho kraje. Obyvatelé sousedních vesnic na hranicích Jihomoravského a Olomouckého kraje by tak dostávali rozdílné důchody, přestože ve skutečnosti čelí stejným cenám.