Hlavní obsah
Petr Miller v době kdy se stal ministrem práce Foto: Vlasta Luťanská, Právo

Začali to študáci, ale rozhodli to dělníci

Petr Miller je zapsán v historii jako vůdce, který 23. listopadu 1989 přivedl dělníky hlavně z ČKD na Václavské náměstí, což způsobilo zlom v revoluci.

Petr Miller v době kdy se stal ministrem práce Foto: Vlasta Luťanská, Právo
Začali to študáci, ale rozhodli to dělníci

V první nekomunistické federální vládě se stal ministrem práce a sociálních věcí za Občanské fórum. Nedávno vzpomínal v České televizi:

Většina lidí z fabriky nevěděla, co se událo 17. listopadu. V pondělí 20. listopadu jsme přišli do práce a v ČKD byl zvláštní rituál, že kvůli směnnosti se pracovalo od čtvrt na jedenáct.

Brutalita naštvala

Lidi si začali povídat, co se na Národní třídě událo, a musím říct naprosto odpovědně, že většina těch názorů byla – študáci dělali bordel, dostali na zadek. Začalo se to měnit až večer, když jsme přišli domů, dívali se na Televizní noviny a poslouchali komentáře, sem tam už probleskl záběr. Brutalita toho zákroku byla tím, co lidi ve fabrikách naštvalo.

Lidi už mě znali z osmašedesátého roku v ČKD jako kováře, takže pro mě nebyl problém obvolat pár lidí. Běžely i další akce, zejména v závodě Lokomotivka. Jediné, co v té chvíli bylo rozumné, bylo svolat se a pokusit se sjednotit. Byla to obrovská práce kolektivu několika nadšenců, kteří se do toho dali.

Měl jsem výhodu proti ostatním kolegům – neměl jsem děti, odpovídal jsem sám za sebe. Tuhle jsem si přečetl hezký citát Napoleona, který řekl, že dějiny jsou fáma, které uvěří většina. Dneska se mluví o tom, že študáci něco rozhodli, umělci, že oni něco rozhodli. Kolem Prognostického ústavu s Václavem Klausem, že oni něco rozhodli. Myslím, že ani jeden nemá pravdu. Myslím, že rozhodli ti, kteří měli ekonomickou sílu v ruce, a to byly fabriky.

Sestřih ze vzpomínkových akcí 17. listopadu 2019

Video: Novinky

Študáci jsou přechodná so­ciální skupina. Vyjdou ze školy a život je velmi rychle naučí, že je to všechno úplně jinak. I kdyby umělci od rána do večera mluvili s lidmi na forbíně, ten režim se nebude cítit nikdy ohrožen, nikdy, ale pokud se zvedne ekonomická síla, která režim drží, a spontánně manifestačně někam jde, pak už je to signál, kdy se ten režim nad tím musí zamyslet.

Ladislav Adamec

Foto: Václav Jirsa, Právo

Študáci měli startovací úlohu, tu rozbušku. Teprve v ČKD došlo lidem, že takhle teda si děti bít nedáme, to bylo ono. Umělci tomu dali punc intelektuální nadstavby, ale to, co tomu dalo sílu a úder, to byly ty fabriky.

Pamatuju výbuch po demonstraci na Letné, kdy předseda Ladislav Adamec ukázal odvahu, postavil se před lidi a mluvil a na moji poznámku, že bude generální stávka, řekl, že s tím nesouhlasí, a byl za to vypískaný.

Tenkrát Vašek Malý na to udělal několik vtipů, lidi se smáli a Adamec to přešel. Jenomže druhý den jsme měli jednání a najednou Adamec zbrunátněl, praštil pěstí do stolu a povídá – já, pane Malý, chcu vám říci, já su chlap a ze mě si nikdo nebude dělat legraci.

Já jsem seděl proti němu, bouchl jsem taky do stolu a říkám, pane premiére, já jsem taky chlap, taky bych nechtěl, aby si ze mě někdo dělal legraci, ale je vyhrocená doba, takže to, prosím vás, berte sportovně.

Pak to mělo další peripetie (Adamec sestavil novou vládu složenou ze dvou třetin z komunistů), které skončily až tím – když jsme se vrátili z WC, kde jsme se s Havlem domluvili –, že já mu řeknu, ať podá demisi. A Adamec pak skutečně odstoupil.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků