Článek
Není to dlouho, co mi můj tehdy desetiletý vnuk položil otázku – „Dědo, kdo je Tvůj největší přítel?“ a já jsem se zarazil. Hodně jich totiž zemřelo – Jirka Dienstbier, Láďa Lis, Ruda Slánský, Ludvík Vaculík, Karel Bartošek, Standa Milota, Václav Havel a celá řada dalších – seznam zesnulých osobností a mých přátel z dob disentu i posledních třiceti let je povážlivě dlouhý.
Ale až dosud s námi byl Zdeněk Jičínský – jeden z významných aktérů tzv. sametové revoluce, nepřehlédnutelná postava československého práva, dlouholetý profesor státovědy a teorie práva Univerzity Karlovy.
Zdeněk zemřel v noci z 8. na 9. dubna ve věku 91 let. Patřil ke generaci, která vstoupila do dospělosti po 2. světové válce, a málo kdo ví, že v letech kolem února 1948 se rozhodoval mezi dvěma láskami – sjezdovým lyžováním a politickým angažmá. Rozhodl se pro tu druhou a to jej poznamenalo na celý zbytek života.
Zemřel Zdeněk Jičínský
Nechci hodnotit jeho veřejné působení – sám jsem jej osobně poznal v šedesátých letech minulého století – napřed jako svého učitele, posléze jako kolegu na pražské právnické fakultě, a když nás z fakulty po srpnové okupaci vyrazili, jako moudrého, statečného a čestného člověka, který boji za svobodu a demokracii obětoval celý zbytek svého života. Nesměli jsme nikam za hranice našeho státu, ale každý rok jsme spolu vyrazili v zimě na Chopok lyžovat a nikdy se mi nepodařilo dosáhnout jeho lyžařské zdatnosti.
V rozhodujících okamžicích po 17. listopadu sehrál po boku Václava Havla nezastupitelnou roli při vyjednávání s komunisty, kterým totiž dobře viděl až do žaludku a věděl jak na ně. Zaslouží si úctu a památku.