Revoluce z pohledu Československé televize: Cílená cenzura i následná rebelie

„Celý ten rok 1989 byl bouřlivý. Televize musela chtě nechtě určité informace o dění přinášet. Byly to ale informace, které byly inertní, netečné k tomu, co se tam opravdu dělo. V mnoha případech z demonstrantů dělali výtržníky a pomatence. Ještě 17. listopadu se domnívali, že to lze ukočírovat, ale příští týden dal jasně najevo, že to nejde,“ řekl Feit, který v televizi pracoval přes padesát let.

Způsobem, který Feit zmiňuje, informovaly o událostech 17. listopadu 1989 podle webu ČT tehdejší zpravodajské relace Zprávy, Minuty dne, Televizní noviny a Aktuality. Konkrétní opatření, ke kterým se pořádkové jednotky uchýlily, neuváděly. Ani na druhý den televize o dění v ulicích neinformuje. Teprve až noční vysílání Svobodné Evropy informuje o smrti studenta Martina Šmída, který měl zemřít na následky zásahu pořádkových služeb na Národní třídě. Den poté, 19. listopadu, ČST tuto informaci vyvracela.

První zlom přišel 20. listopadu, kdy poprvé za posledních dvacet let pracovníci ČST oficiálně zaslali protest státním orgánům proti násilí na Národní třídě. „Začalo to v garážích, v přenosové technice, kde jsem pracoval. Díky zaběhlé komunikaci se sešli lidé ze všech prostor, které televize měla,“ popisuje Feit začátek rebelie v ČST. „Tam pro to byly nejlepší podmínky, technici totiž nebyli tolik hlídaní, jako byli programoví pracovníci,“ vysvětluje.

„Připojili jsme přenosový vůz, udělali jsme řečniště, ozvučili jsme garáže i dvůr a začali za námi chodit lidi, kteří se otevřeně vyslovovali k té situaci. Do jednotlivých divadel a spolků se dostaly informace, co se u nás děje, a tak začali přicházet z vlastní iniciativy i herci, kteří se otevřeně vyjadřovali k situaci nejen kolem 17. listopadu, ale i celého režimu,“ vzpomíná Feit.

„Celé se to točilo na záznam a později se to zpracovávalo. Po interním rozvodu se obraz z přenosů z řečniště dostal až do Bratislavy a z Bratislavy do rakouské televize. Tam z toho uveřejnili záznam,“ objasňuje Feit dosah, který vzpoura v přenosové technice měla. „Vedení ČST o tom, co v garážích děláme, vědělo a ze začátku se to snažilo potlačit, protože nikdo nevěděl, jak to dopadne. Kavčí hory tehdy obsadil přes noc i pluk SNB, ale kvůli silným protestům se zase stáhli,“ vzpomíná tehdejší vedoucí přenosové techniky.

Do všech koutů země se poté začaly vysílat štáby, studenti i herci se rozjížděli do všech krajů předat informace o situaci v Praze. „První úplně svobodné vysílání bylo z Letné, kde byla mnohatisícová demonstrace, kde mluvil i Václav Havel a Karel Kryl. Pak i další demonstrace. Televize už skutečně byla tím, čím měla být. Informačním médiem, které informuje pravdivě a přesně o tom, co se děje,“ líčí Feit.

Feit spolu s mnohými svými kolegy zažil obě krizová období ČST. Mezi Pražským jarem roku 1968 a Sametovou revolucí v roce 1989 spatřuje jistou analogii. Napoprvé bylo podle něj tajné vysílání mnohem obtížnější, o 21 let později již totiž měli nějaké zkušenosti. „Věděli jsme třeba, že nemůžeme nechat přenosové vozy v objektu televize, protože by nás taky mohli zablokovat. Někteří lidé si je brali před dům, někdo parkoval s dvoukamerou u hřbitova,“ popisuje Feit nabrané zkušenosti.

Při okupaci roku 1968 byla veřejnoprávní televize jednou z prvních věcí, které se chtěli Rusové zmocnit. „My jsme tehdy zaparkovali přenosový vůz v takové dřevěné boudě, kde měli dělníci materiál pro stavbu ČST na Kavčích horách a přikryli jsme ho plachtou. Ve druhém patře jsme udělali improvizované studio. Postavili jsme dvě kamery a před nimi se střídali významní lidé, jako třeba Emil Zátopek nebo režisér Ivo Paukert.

Technické znalosti, které roku 1989 zaměstnanci využili, se museli ale v tomto případě teprve naučit.

„Chyběl nám vysílač, který jsme nakonec získali od spolužáků techniků z Hloubětína. Paradoxní bylo, že vysílač byl vyrobený pro Sovětský svaz, ještě na sobě měl ruský štítek. Zůstal ale nakonec u nás. Nainstalovali jsme vysílač, oživili ho a mohli jsme vysílat aspoň pro Prahu. Nedaleko bylo hřiště U Děkanky a Rusové tam měli stanoviště pro helikoptéry, tak jsme měli obavy, aby nás nezaměřili,“ popisuje, jak tehdy kvůli vysílání riskovali.

„Protože hrozilo nebezpečí, že nás zaměří, utlumí nebo vyženou, tak jsme vysílali v půlhodinových relacích a drátovým telefonem jsme vždycky zavolali do sklepa, ať vysílač vypnou,“ dodává.

„Například posádka přenosového vozu spala u mě doma pod Kavčími horami. Babička uvařila hrnec bramborové polévky, my jsme se najedli, přespali jsme a ráno jsme šli zase na Kavčí hory do vysílání. To trvalo asi tři dny. Když pak přišla situace roku 1989, tak jsme tyto zkušenosti použili. Věděli jsme, na co se musíme připravit,“ vzpomíná Feit.