Hlavní obsah

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal: Nových zákonů je zbytečně moc

Právo, Jindřich Ginter

České právo je neúměrně zahlceno, máme zbytečně moc nových zákonů, přes dva milióny norem. K těmto i dalším otázkám se v rozhovoru pro Právo vyjádřil předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal.

Foto: Milan Malíček, Právo

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal

Článek

Mnozí právníci a soudci varují, že české právo je už neúměrně zahlceno nejrůznějšími nařízeními a normami, a tím se snižuje i reálná schopnost vymahatelnosti zákonů. Na jedné z přednášek v rámci stálé konference českého práva jste na to poukázal i vy. Kolik tedy máme zákonů, respektive kolik jich ročně přibude a zanikne?

Zjistit přesný počet aktuálně platných zákonů, to by byl jistě zajímavý statistický údaj, námět například na nějakou vědeckou práci. Nejvyšší soud takovou statistikou nedisponuje. Pokud bychom její sestavení iniciovali, pak bychom se pravděpodobně drželi jen zákonů, se kterými pracujeme vzhledem ke své působnosti, tedy dotýkají se obecné justice. Máme tady ovšem daleko více oblastí lidské činnosti, které mají pochopitelně svoje právní normy.

Jako Nejvyšší soud ale snad alespoň tušíte, kolik máme celkově předpisů, norem, vyhlášek, nařízení a kolik je ročně novelizací a prováděcích, vysvětlujících výkladů?

Oddělení analýz Ústavu státu a práva Akademie věd ČR v roce 2010 odhadlo počet aktuálně platných norem v České republice na 1 600 000. Přitom v roce 1990 to bylo „jen“ 500 000, přičemž jejich počet rovnoměrně rok od roku stoupal.

Na základě tohoto trendu se nyní odhaduje, že aktuálně máme už přes dva milióny platných zákonů, norem, vyhlášek, předpisů a nařízení. Je třeba si uvědomit, že jsou zde započteny například obecní vyhlášky, ale je tu na druhé straně i komunitární právo, mezinárodní smlouvy.

Tím chci říci, že počet dva milióny a více zní sice hrozivě, avšak já osobně bych se zaměřil na opravdu alarmující hypertrofii v oblasti přijímání nových zákonů, přesněji jejich novel. K vážnému zamyšlení by měl vést především počet novel základních procesních předpisů trestního a civilního práva. Spočítali jsme si, že jen od roku 1990 byl občanský soudní řád novelizován 155krát a trestní řád 107krát.

Může se v tom právník, natož laik, už vůbec vyznat a řídit se bez chyb podle psaného práva?

Laik se v tom už nevyzná. A musíme si v té souvislosti připomenout, že právo je účinné jen tehdy, pokud platí, že ti, kdo jej mají dodržovat, znají jeho obsah. Stát nejenže umožnil hypertrofii právních norem, ale má i velké dluhy vůči občanům v oblasti právního vzdělávání.

V poslední době se hovoří o tom, že už na základních školách by se měli žáci dopracovat alespoň k základní ekonomické a finanční gramotnosti. Já tvrdím, že právní gramotnost je neméně důležitá a osnovy škol je třeba v tomto výrazně upravit. Samozřejmě to vše musí být v kontextu i s kvalitním vzděláním pedagogů – také oni by měli mít znalosti v oblasti práva na mnohem vyšší úrovni.

Zmiňuji se přirozeně jen o úplných základech práva, o právních aspektech, které doprovázejí každodenní lidskou činnost. Nechci, aby tato má slova byla chápána tak, že by školy měli opouštět poučení laici, kteří by byli schopni se sami obhajovat v soudních řízeních. To bude vždy v prvé řadě na advokátech.

Vrátím-li se k vaší otázce, o mnoho problematičtější však je, že právo často dostatečně neznají ani právníci z praxe. To může přirozeně poškozovat jejich klienty. A opět za to, alespoň zčásti, může množství každoročně přijímaných nových právních norem. Naopak musím zdůraznit, a jsem za to rád, že naše soudy rozhodují podle staré římské zásady Iura novit curia, tedy „soud zná právo“. Nedokážu si představit, že by tomu bylo jinak.

Stalo se módou mezi politiky na aktuální moment ve společnosti obratem populisticky zareagovat legislativními návrhy nových zákonů

Společnost a její život se stávají složitější, ale může takto donekonečna bobtnat psané právo? Nehrozí pak nástup jiných, nepsaných zákonitostí?

Je třeba rozlišit, zda nové právní normy vznikají jako přirozená reakce na vývoj ve společnosti, anebo z politického populismu. Je logické a nanejvýš žádoucí, že trestní právo například zareagovalo na rozvoj moderní počítačové techniky a vytvořilo nové zákonné normy, které se týkají kriminality v kybernetickém prostoru.

Právo pochopitelně musí novelizacemi reagovat na vývoj ve společnosti, v trestní oblasti například na změnu struktury a formy páchaných trestných činů.

Na druhou stranu se stalo módou mezi politiky na každý aktuální moment ve společnosti obratem populisticky zareagovat legislativními návrhy nových zákonů či novel, jako by ani neexistovalo jiné řešení. Legislativní úpravy nemohou být navrhovány ad hoc, ale musí stát na pevném právním principu, podloženém opravdu kvalitními analýzami.

Ve své přednášce v rámci stálé konference českého práva jste se vymezil vůči kriminalizaci poplašných, nepodložených zpráv. Jak to myslíte?

U fenoménu tzv. fake news (falešné, nepravdivé zprávy) se nedomnívám, že by měl trestní zákoník zavádět novou skutkovou podstatu, není třeba jej měnit.

Fake news, pokud nejsou jen řetězovou zprávou neškodného charakteru, kterou není třeba trestat vůbec – nebo například jen zablokováním profilu na sociální síti ze strany jejího administrátora –, mohou být ve své podstatě buď poplašnou zprávou, pomluvou, popř. podněcují k nenávisti, například vůči skupině osob, nebo k omezování jejich práv a svobod.

Máme tedy dostatek možností, jak jejich vznik a šíření postihnout. Přesto politici neodolají vlastní potřebě ukázat v médiích „akci“ a nabízejí zdánlivě nejlepší řešení, změnu zákona. Podobné počínání podle Zdeňka Kühna (soudce Nejvyššího správního soudu – pozn. red.) pak vede k oslabení pozice psaného práva na úkor soudcovského dotváření, nebo přímo vytváření práva, protože jeho obsah je z rozsáhlého a nesystematického textu v daném případě neextrahovatelný.

Soudy jsou zbytečně zatěžovány a stávají se rukojmími anonymně vystupujících kverulantů

Můžete najít stále platné staré zákony, které jsou už nesmyslné? Na stránkách České advokátní komory je třeba výčet norem z doby Rakouska-Uherska, například o služkách, ale nevím, zda je to ještě platné.

Zákony, které by byly v přímém rozporu např. s Ústavou, byly podle mě snad již zrušeny. Ostatně to je i jedna ze základních rolí Ústavního soudu.

Zůstávají snad v platnosti třeba některé právní předpisy z roku 1918, které upravovaly amnestii pro odsouzené za Rakouska-Uherska. Ty už pravděpodobně nikdo nevyužije, na druhou stranu současný právní systém nijak nenarušují a nezpochybňují.

Vzpomenete si ze své praxe na nějaká rozporuplná nařízení? Ta bývají kořením vyprávění mnohých právníků.

Nebudu hovořit přímo o zákonu, ale o jeho judikaturním výkladu, a to v případě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

V létě, při návštěvě poslanců ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny u Nejvyššího soudu, jsme na ně apelovali s upozorněním na nerovné postavení žadatele a povinného subjektu při vyřizování žádostí podle tohoto zákona. Žadatel může podat žádost i prostřednictvím e-mailu, který je de facto anonymní.

Může si vymyslet jméno, adresu, k tomu přiřadit e-mailovou adresu a požadovat právě na ni doručení informace. Na tuto adresu je povinný subjekt povinen doručit i případné rozhodnutí, které v dané věci vydal, a to tehdy, když žadatel takový způsob doručení rozhodnutí vyžaduje.

Agenda poskytování informací je přitom správní agendou, ve které se způsob doručování rozhodnutí (i náležitosti, které takové rozhodnutí musí obsahovat) má řídit správním řádem. Pro vydání řádného rozhodnutí je tak podle správního řádu třeba u fyzické osoby uvést jméno, adresu a datum narození a následně takto vydané rozhodnutí řádně doručit.

Pokud ovšem povinný subjekt „pracuje“ s údaji, kdy žadatel použil smyšlené jméno, adresu nebo datum narození, pochopitelně takové rozhodnutí nemá žádnou právní hodnotu.

Nesmyslně se tak v případě zákona o svobodném přístupu k informacím překroutilo a rozmělnilo jasně formulované ustanovení správního řádu. Důsledek je pak takový, že jsou soudy zbytečně zatěžovány a stávají se takto přímo rukojmími anonymně vystupujících kverulantů.

Stává se, že různé soudy víceméně obdobné případy rozhodnou jinak. Jak zajistit, aby soudy rozhodovaly stejně, a ne co soud, to jiné pojetí?

Sjednocovat judikaturu je jedním z hlavních úkolů Nejvyššího soudu. V podstatě k tomu má tři různé možnosti. Základem jsou jednotlivá rozhodnutí, tzn. judikáty, které by měly být vodítkem pro nižší soudy v rozhodování o typově shodných věcech.

Vytipovaná nejdůležitější rozhodnutí jsou navržena k vydání ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Tato sbírka je poměrně rozsáhlá, vychází ročně v deseti sešitech a je rozdělena na část trestní a část civilní.

Konečné slovo v tom, zda bude navržené rozhodnutí ve sbírce uveřejněno, mají příslušná kolegia. Ta mohou také rozhodnout o tom, že bude ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno také zásadní rozhodnutí některého z nižších soudů.

Před provedením výběru rozhodnutí, která mají být ve sbírce publikována, si Nejvyšší soud zpravidla také vyžádá vyjádření správních úřadů, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult a dalších institucí nebo osob.

Reklama

Výběr článků

Načítám