Článek
Genocidia se nedopouští stát, ale fyzická osoba, a to i jednáním, které směřuje k tomu, aby se v nějaké etnické či náboženské skupině nerodily děti. Stát, jenž takovému jednání nebrání nebo je netrestá, porušuje mezinárodní smlouvu, pokud k ní přistoupil. ČSSR tak učinila v roce 1950, dnes platí pro oba nástupnické státy.
Předlistopadová politika integrace "občanů cikánského původu", jak se pokrytecky říkalo, byla jistě na hraně podpory genocidia. Státní odměna za souhlas se sterilizací byla totiž až deset tisíc Kčs. (Vyhláška, která to umožňovala, byla zrušena v roce 1991.) Případy přehnané paternalistické péče o Romy dnes už nikdo neodstíhá a vlády obou zemí nejsou za politiku postupné asimilace Romů již odpovědny.
Na Slovensku i v ČR je od roku 1991 v právním řádu upraven zákaz odnárodňování a etnické asimilace. To na rozdíl od jiných evropských zemí. Někde totiž stále je, po francouzském vzoru, integrace chápána jako asimilace k jazyku a kultuře většiny.
Podle údajů veřejného ochránce práv, který se mírou informovaného a dobrovolného souhlasu sterilizovaných žen se zákrokem u nás zabývá, je z oněch zhruba 50 dosud posuzovaných případů asi třetina ještě z dob předlistopadových. Několik stěžovatelek výslovně uvedlo, že nejsou Romky, jedna sterilizovaná osoba je dokonce mužem. Procento Romek je ale vysoké.
Státní podpora sterilizace, chápaná jako pomoc Romům, aby už konečně přestali být Cikány, už neexistuje. Do hlav sterilizujících lékařů vidět není. Nelze proto zjistit míru případného protiromského předsudku nedávných sterilizací. Obvykle k nim stačil sociální předsudek a vzdělanostní bariéra - ženy někdy ani nechápaly smysl slova sterilizace, podepisovaly souhlas s ní a s císařským řezem v jenom souvětí.
Odškodnění a případná cesta umělého oplodnění jsou jistě pro každou poškozenou ženu důležité. Nejasnost právní úpravy souhlasu se sterilizací ale opět ukázala na stále nezhojenou bolest českého zdravotnictví - zákonem nedostatečně upravené právo pacienta spolurozhodovat o zdravotním postupu a na informace. I některým sterilizovaným romským ženám odmítly nemocnice doložit, jak je jejich souhlas dokumentován. Tam, kde řekli, že záznamy už neexistují, byl postup asi protiprávní - dokumentace se podle zákona uchovává 99 let. "Ztratily" se?
Důkladné řešení jistě přinese až lepší právní úprava, i pokud jde o právo na informace o příčinách smrti příbuzného. Ale už dnes je možno vyjít z právních zásad, že souhlas je platný jen tehdy, je-li poučený a dobrovolný, a že "po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům" (občanský zákoník).
Právní perly, které padaly nejen od lékařů, ale i ministrů zdravotnictví Bohumila Fišera, Marie Součkové i Milady Emmerové, svědčily o jejich neliberálním pojetí života a práv pacientů. Například že léčení je věcí odborníků a pacient mu nerozumí. Nebo lstivý argument, že zdravotní dokumentace je majetkem státu.
Proto je třeba uvítat, jako jednu z prvních liberálnědemokratických, český ústavní pořádek prosazujících vlaštovek, úterní rozhodnutí ministryně Emmerové poskytnout veřejnému ochránci práv dokumentaci o léčení pacienta, který zemřel po operaci žlučníku v plzeňské nemocnici v roce 1997 a jehož manželka se domáhá vysvětlení. Ve věci jsou už dvě rozhodnutí vlády, obě z loňska, které nárok vdovy i oprávnění ombudsmana potvrdily. Věřme, že to nezpůsobila jen ta usnesení vlády, ale že úředníci změnili své postoje. Jinak bychom museli měnit je, ne-li ministry.
PRÁVO 13. listopadu 2004