Hlavní obsah

Pavel Rychetský vzpomíná na Václava Havla

Právo, Pavel Rychetský

Předseda Ústavního soudu a signatář Charty 77 Pavel Rychetský vzpomíná na bývalého prezidenta Václava Havla, který zemřel v neděli ve svých 75 letech.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský

Článek

Přiznám se, že jsem nad žádostí redakce o napsání vzpomínky na Václava Havla váhal. Jednak proto, že se mi ta mediální smršť nad jeho úmrtím začala zajídat, a to zejména když se náhle objevilo tolik jeho oddaných ctitelů. Až se mi zdá, že i tak smutnou událost, jakou je smrt blízkého člověka, lze výhodně využít pro vlastní zviditelnění, jak se v profesionální politické hantýrce tento ošklivý slovní obrat ujal.

Nechci, aby se z Václava stala ikona, kterou se ozdobí průvody všech směrů a názorových proudů, včetně těch, kteří mu za jeho života někdy nemohli přijít ani na jméno. Chci jenom splatit dluh, který k VH cítím.

Jsem dodnes přesvědčen, že o artikulování a živé udržování těchto principů se nejvíc zasloužil právě Václav Havel – nejen svými texty, ale hlavně svou vlastní osobností
Pavel Rychetský

Václav Havel totiž jako jeden z prvních polistopadových politiků objevil a pochopil naprosto nezastupitelný význam institutu ústavního soudnictví pro položení základů demokratického právního státu, o kterém jsme v disentu mohli jenom snít. A když jsme s jistou hořkostí v prvních polistopadových letech pochopili, že nemáme šanci prosadit novou ústavu naší československé federace, zkusili jsme to po kouscích.

ÚS jedním z prvních Havlových počinů

Jedním z prvních byl ústavní zákon o Ústavním soudu ČSFR, který Václav jako prezident vybavený ještě zákonodárnou – ba i ústavodárnou – iniciativou, předložil Federálnímu shromáždění a pověřil mne jeho obhajobou v orgánech i plénu FS. Federální a později i český ústavní soud se tak staly jedním z Havlových významných počinů, které by neměly upadnout v zapomnění.

Ale to jsem přeskočil řadu let, které byly (alespoň pro mne) cennou inspirací. Mám na mysli období nazývané normalizací a pro nás prostorem disentu. Může se jevit jako paradox, že právě zapojením se do odporu proti komunistickému režimu jsme v prostoru nesvobody a útlaku získali výjimečnou příležitost poznat a získat svobodu.

Nijak neskrývané působení v disentu přinášelo vedle perzekucí i netušené výhody. Nikdo od nás neočekával a nevyžadoval účast na povinných rituálech, přijímání socialistických závazků, účast na prvomájových průvodech, členství v různých okrajových organizacích, ba ani účast na volebních orgiích oddanosti režimu.

Chartisté byli vojíny v záloze

Pánská část Charty byla degradována na vojíny v záloze a dalších dvacet let nemusela absolvovat ani hodinu vojenského cvičení a paradoxně tak získala od vojáků věčný klid. A to, co bylo nejcennější, byla atmosféra vzájemné solidarity, samozřejmé tolerance a vzájemného respektu uvnitř disentu, který se ideologicky vzájemně nevyhraňoval a za samozřejmý společný jmenovatel uznával slušnost, humanitu a obhajobu lidských práv a svobod jako to, co nás všechny spojuje v odporu proti hloupému a arogantnímu režimu.

Jsem dodnes přesvědčen, že o artikulování a živé udržování těchto principů se nejvíc zasloužil právě Václav Havel – nejen svými texty, ale hlavně svou vlastní osobností – skromností až ostýchavostí, slušností dovedenou někdy až do krajnosti a uměním naslouchat.

Ale to jsem opět přeskočil. Poprvé jsem se s panem Václavem Havlem setkal na jaře roku 1968, kdy jsem byl odborným asistentem na pražské právnické fakultě a vedle toho jsem působil v některých tvůrčích svazech jako jakýsi právní poradce. Svaz spisovatelů tenkrát zřídil komisi (myslím, že pro tiskový zákon), do které jsem byl nominován vedle takových zvučných jmen, jakými byli spisovatelé Václav Havel, Jan Procházka, Jan Skácel a Jindřiška Smetanová a patrně někteří další.

Jediné, na co si po tolika letech vzpomínám, bylo právě účinkování Václava Havla. Zatímco ostatní to brali spíš jako společenskou záležitost a příležitost pro setkání a prodiskutování novinek, kterých bylo tenkrát každý den nepřeberně, pan Václav přicházel pravidelně včas, v oblečku s kravatou a s diplomatickým kufříkem, ze kterého vždy vyndal a všem rozdal na psacím stroji pečlivě napsané podklady k projednání.

Fascinující Zahradní slavnost

Tenkrát jsem jej znal pouze jako autora graficky sestavených poetických textů a fascinující hry Zahradní slavnost, která neuvěřitelným způsobem zobrazovala absurditu světa, ve kterém jsme žili. To pro mne byl ještě pan Václav a tak jsem ho pojmenovával i v duchu po dlouhou dobu společných osudů v disentu.

A zase to byl ten pečlivý Havel z roku 1968 – pilně psal texty, promýšlel varianty a práci chtěl i od ostatních.
Pavel Rychetský

Pražské jaro trvalo opravdu jen chvíli a naše další setkávání se již odehrávalo v disentu. I tam jsme se ovšem pohybovali v poněkud odlišných kruzích – mezi mé nejbližší přátele patřili Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Rudolf Slánský, Jiří Dienstbier, Ladislav Lis, Luboš Dobrovský a samozřejmě můj dlouholetý přítel a souputník Petr Pithart, zatímco do bytu Václava Havla na jeho diskusní večery – vesměs navštěvované jeho bratrem Ivanem, Zdenkem Urbánkem, Radimem Paloušem a dalšími jsem docházel jen sporadicky.

Všechno se však změnilo vznikem Charty 77, která ty roztroušené skupiny propojila do společenství solidarity, přátelství a vzájemnosti. Z pana Václava byl Vašek, ale i nadále hrál roli neformálního dirigenta, stojícího většinou někde v pozadí, v zákulisí, pokud nebyl zrovna vězněn.

A zase to byl ten pečlivý Havel z roku 1968 – pilně psal texty, promýšlel varianty a práci chtěl i od ostatních. Možná že se nám trochu podařilo uspíšit i pád režimu, i když samozřejmě víme, že nebýt změn v SSSR a sousedních zemích, mohli s námi zatočit po svém a vládnout další desítky let.

Zbývá poslední etapa – z Laterny do vlády, na Hrad. Zvenčí se mnohému může jevit jako konečný a nezpochybnitelný triumf. Ve skutečnosti pro Vaška nastalo období úmorného usilování o nemožné a těžkých traumat. Pamatujete na putování po hradech a zámcích a úpornou snahu pana Václava o nalezení, artikulování a prosazení hodnot a principů, které by umožnily udržení společného česko slovenského státu? Žádný triumf – ale fiasko!

Pamatujete na rozpad a rozchod těch, pro které Václav Havel vytvořil Občanské fórum, jako společnou loď, která nás měla bezpečně dopravit do lepších oceánů a přívětivějších přístavů? Když ne fiasko, tak hořkost a zklamání.

Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy velkolepý projekt privatizace zahájil jeden místopředseda vlády, který si „napřímo“ koupil Knižní velkoobchod a záhadně zbankrotoval (nikoli on, ale ten velkoobchod). Má cenu pokračovat? Vězte, že má, ale je to těžké.

Václav Havel pokračoval a nesl si to břemeno zmarněných nadějí a tužeb z listopadu 1989 s sebou. A nemohl vysvětlit publiku, že prezident republiky je ten poslední, kdo může nějak reálně ovlivnit poměry na divokém trhu, privatizační procesy, výběrová řízení a rozpínající se hydru korupce.

Jedinou zbraní pana Václava bylo – jako vždy před tím – slovo. Nechtěl s ním marnotratně nakládat, nechat ho rozmělnit inflačním používáním, ale většinou promluvil včas. A to nám bude chybět ze všeho nejvíc.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám