Hlavní obsah

Nebezpečná hra s přímou volbou

Novinky, Tomáš Lebeda

Nebude-li prezident zvolen parlamentem ani potřetí, zdá se být nezvratné, že politikové přistoupí ke změně ústavy a uzákoní volbu přímou. Vše je tak jednoduché. Veřejné mínění je jednoznačně pro a všechny politické strany to již pochopily.

Článek

Diskuse se nejspíš konat nebude. Ani mezi odborníky, ani mezi širokou veřejností. Proč přece? Vždyť jde "jen" o změnu ústavy. První problém spočívá v samotných okolnostech, za kterých by měla být přímá volba zavedena. Pokud se naši zákonodárci rozhodnou řešit změnou ústavy svou neschopnost dohody na osobě budoucího prezidenta, je to nebezpečný precedent. Ústava je listina definující nejzákladnější pravidla politické hry.

Pokud ji budeme účelově měnit pokaždé, když se to do naší hry hodí, stává se ústava zbytečnou. Vytváříme tím nebezpečné zvyky, které by se nám všem jednou mohl vymstít. Korektní je nejprve zvolit prezidenta tak, jak to ústava říká, a teprve po té v poklidu uvažovat o její změně. Nestačí pouze zavést přímou volbu. Zároveň je třeba změnit celou řadu prezidentových pravomocí a upravit jeho postavení v rámci politického systému vůbec.

Samotné zavedení přímé volby prezidenta je závažným zásahem do ústavního systému a některé možné důsledky se zatím daří úspěšně mlžit. V prvé řadě je třeba jasně říci, že zavedením přímé volby prezidenta opouštíme parlamentní systém a vydáváme se na velmi tenký led systému poloprezidentského. Přímo volený prezident získává ohromnou legitimitu, oporu ve veřejnosti. Vybaven silným mandátem se ocitá v konkurenčním postavení vůči vládě a premiérovi, jejichž legitimita je mnohem slabší. Je odvozena pouze od Poslanecké sněmovny a nikoli přímo od lidu.

Nastává střet mezi silnou legitimitou prezidenta a vyššími ústavními pravomocemi vlády. Kdo zvítězí, není předem jasné. Ústavní pravomoci zdaleka nemusí být směrodatné. Francouzští přímo volení prezidenti si nad rámec svých pravomocí dokázali podmanit vládu i s premiérem. Stačí, aby se prezidentem stala osoba, která je pro ministry i samotného premiéra silnou autoritou. Hovořím o vnitrostranické autoritě. Pak se prezident pohodlně ujímá řízení vlády, aniž by ho k tomu ústava zmocňovala. Pokud se však k moci dostane vláda z opačného politického tábora, než je prezident, nastává problém, Francouzi mu říkají kohabitace.

Prezident a vláda se musí spolu naučit žít. Nebývá to jednoduché. Kohabitace může být provázena velmi ostrými střety uvnitř výkonné moci. Shrnuto: jde tedy o to zda se o prezidentský úřad uchází nadstraničtí kandidáti, nebo předsedové stran, eventuelně jejich vlivní členové. V případě nadstranických osob se mnoho změnit nemusí, v případě vlivných straníků ano. To ale není jediný nový konflikt, který může přibýt. V současnosti máme tři silné politické instituce: vládu, Poslaneckou sněmovnu a Senát. Úřad prezidenta sem nepatří, jeho pravomoci jsou relativně malé a jeho legitimita slabá.

Vztahy mezi nimi záleží na tom, které politické strany drží tyto úřady, respektive většinové zastoupení v nich. Mezi třemi mocenskými vrcholy může dojít až ke třem možným konfliktům: vláda verzus sněmovna, sněmovna verzus senát, senát verzus vláda. V současnosti se těšíme ideální situaci, kdy na žádné z těchto linií neprobíhá otevřený boj, všechny tři vrcholy drží více méně stejné síly. Pokud bychom však přidali čtvrtý silný vrchol, kterým by byl přímo volený prezident, situace se zásadně mění. Ze tří možných linií politického konfliktu vzniká linií šest. Jejich počet se zdvojnásobí! Pravděpodobnost destabilizujících konfliktů se také zdvojnásobuje. Jinými slovy. Další silný politický hráč - přímo volený prezident, může přispět k mnohem častějším politickým střetům, které ve svém důsledku mohou paralyzovat chod politického systému.

PRÁVO 14. únor 2003

Reklama

Výběr článků

Načítám