Řemeslník přišel do firmy na základě nabídky Úřadu práce v Českých Budějovicích a ucházel se o pozici svářeč-zámečník. Jeden ze zaměstnanců firmy mu zadal pracovní úkol, aniž by ho poučil nebo s ním uzavřel jakýkoli typ smlouvy či dohody. Uchazeč o práci několik hodin pilně pracoval, ale odpoledne při řezání dřevěných prken utrpěl úraz, při  kterém přišel o čtyři prsty.

Následné vyšetřování odhalilo, že takové „zaměstnání na zkoušku“ bez smlouvy bylo ve firmě běžné. Firmu za to kritizoval inspektorát práce a policisté začali stíhat zaměstnance společnosti, který muži práci zadal. Trestní řízení bylo ale podmínečně zastaveno a zraněný muž se měl domáhat odškodnění v občanskoprávním sporu.

Českobudějovické soudy ale řemeslníkovi vzkázaly, že neměl uzavřenou žádnou smlouvu, a proto nemá nárok na odškodné. Že by mohl mít nárok na peníze podle občanského zákoníku, soudy vůbec nepřipustily. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

Senát ÚS v čele se soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou soudům vytkl, že přestože byl spor v rovině „tvrzení proti tvrzení“, rozhodly se zcela uvěřit firmě a mužův pohled na věc nebraly v potaz, přestože to bylo v rozporu se zjištěním vyšetřovatelů i inspektorátu práce.

„Každopádně však bez ohledu na to, zda situace spadá do rámce pracovního práva, tedy stěžovatel byl zaměstnancem, či občanského práva, tedy že stěžovatel byl uchazečem o práci, obecné soudy měly v řízení zejména zohlednit to, že stěžovatel byl ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v pozici slabší strany. Obecné soudy se nyní budou případem stěžovatele zabývat znovu při zachování garancí řádného a spravedlivého procesu,“ rozhodla Šimáčková.