K celé události došlo už před dvanácti lety. Žena už se nemohla dívat na to, že se město nestará o jeden z pozemků. Ten se nacházel v neutěšeném stavu, a proto se žena jako uvědomělá a aktivní občanka, jak ji pojmenoval soudce zpravodaj Jan Musil, rozhodla, že pozemek zkrášlí.

Vzala sekačku, jenže přehlédla kanalizační vpusť a spadla do ní. Na následky zranění po roce zemřela. Krutou shodou okolností přitom už dříve na nezabezpečený betonový lapač splavenin upozorňovala, ale nikdo na její urgence nebral zřetel.

Okresní soud v Šumperku pak rozhodl, že vdovec a dva synové mají dostat od města, Šumperské provozní vodohospodářské společnosti a Vodohospodářských zařízení Šumperk po 240 tisících korun. Když se spor dostal k Nejvyššímu soudu, ten odškodné pokrátil s tím, že žena nesla na svém zranění dvacetiprocentní podíl.

Pozůstalí namítali, že Nejvyšší soud rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a poukázali i na porušení práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí bylo překvapivé a neslo prvky libovůle. A Ústavní soud jim dal za pravdu.

„Soud dospěl ohledně prokázání protiprávního jednání poškozené k opačnému závěru než soudy prvního a druhého stupně, aniž by otázku existence a míry spoluzavinění učinil předmětem diskuse obou stran,“ konstatoval soudce Musil. Kauza se tak vrací k Nejvyššímu soudu.