Podle ÚS je manželské soužití stabilnější než u nesezdaných párů a přináší i možnost větší soudní ochrany v případě rozchodu.

KOMENTÁŘ DNE:

Lyžařské Nagano -  Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>

Jeden ze senátů ÚS v návrhu na zrušení části zákona argumentoval tím, že norma neumožňuje individuálně posoudit nejlepší zájem dítěte a nedává možnost nahradit nefunkčního rodiče rodičem pečujícím.

Osvojení primárně upravuje situaci, kdy osvojitelé přijímají zcela cizí dítě. Na situaci, kdy je osvojitel partnerem biologického rodiče, zákon výslovně nepamatuje, avšak při důsledném výkladu požaduje uzavření manželství.

Pokud by si totiž muž chlapce osvojil, paradoxně by chlapec ztratil právní vazbu se svou biologickou matkou.

Partneři: Svatba není povinností

V posuzovaném případu šlo o partnery, kteří spolu žili deset let, a muž si chtěl osvojit partnerčina syna. Přálo si to samo dítě, argumentovalo tím, že se chce jmenovat stejně jako zbytek rodiny. Soudy mu ale odmítly vyjít vstříc. Problém by se vyřešil sňatkem, to se ale partnerům nelíbilo. Tvrdili, že svatba je právem, nikoli povinností. Muž přitom upozorňoval, že současná situace může v některých případech být na překážku - například nemá právo na informace o zdravotním stavu chlapce, ten by po něm ani nemohl dědit.

Podle soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka je ÚS dalek toho, aby lidem přikazoval, v jakém svazku mají žít. Jedním dechem ale upozornil, že v případě manželství může justice v případě rozvodu účinněji zasáhnout než v případě rozchodu nesezdaných párů.

Souhlas otce může nahradit soud

„Nabízí se jiná řešení nastalé situace. V případě obav ze zásahu biologického otce dítěte je možno využít omezení rodičovské zodpovědnosti. Pokud je přáním dítěte a možná hlavní motivací k osvojení nést stejné příjmení jako ostatní členové rodiny, takové změny lze dosáhnout i bez souhlasu biologického otce, jehož souhlas nahradí soud – této možnosti se však rodina stěžovatele ani nepokusila využít,“ dodal Lichovník.

Soudci upozornili, že právo osvojit nebo být osvojen nepatří mezi základní práva. Pokud by se proto měla norma změnit, mají se o to zasadit zákonodárci po důkladné společenské a odborné diskuzi.