„Jsou všude, dokonce někteří proklouzli i do lednice. Otevřu dvířka od kuchyňské linky, podívám se dovnitř a tam se to jen hemží. Nic nepomáhá, žádné dezinfekční prostředky. Zřejmě mají hnízdo u sousedů, ale k těm se nikdo nemá možnost dostat, nekomunikují, jen odseknou, že je očerňujeme,“ popisuje Petra, jinak nákupčí v jednom z obchodních řetězců.

Utéct. Ale kdo to tady koupí?

Bojí se už i o své zvířecí miláčky, aby se nenakazili. Byt si pořídila v jinak jakžtakž slušné čtvrti, plánovala, jak zde časem založí rodinu. „Ale v tomhle? To těžko. Budu ten byt muset asi prodat. Kdo to ale koupí?“ stýská si.

Dala za něj půl miliónu. Z pohledu například obyvatele Prahy je za babku, ale na místní poměry běžná cena. Navíc zájemci se sem zrovna nehrnou vzhledem k tomu, že sehnat si zde práci je těžké. Region i město jsou zatíženy problémy vyplývajícími ze značné koncentrace sociálně vyloučených obyvatel.

Je očividné, že dezinsekce se musí udělat důkladně profesionální firmou a v celém domě.

„Jenže správce to nechal udělat jen ve dvou patrech. Tvrdí, že do dalších bytů je nájemníci nepustí. Za týden byli švábi zpátky. Sto jich zlikvidujete a další tisíc naleze. Hlavně v noci vám přímo před očima běhají, i je slyšíte. Přitom nejspíš hlavním zdrojem je asi jeden z bytů v domě,“ shrnuje.

Nábytek spálit, celý dům vystříkat

To, že zbavit se švábů není snadné, potvrzuje jeden ze spoluvlastníků v činžovním domě v Praze na Letné.

„U jedné staré paní se rozmnožili. Už nezvládala hygienu a úklid. I když se je rodina snažila vymýtit pomocí sprejů a hygieny, nepomáhalo to. Lezli dál přes stoupačky. Nakonec se musel nechat vyčistit celý dům, všechny byty specialisty. Museli přijít dokonce dvakrát. Veškerý starý nábytek v bytě, kde to začalo, se musel spálit,“ vzpomíná.

Pokud jsou byty jen nájemní, tak nájemník je podle standardních nájemních smluv povinen umožnit vstup správci domu, respektive vlastníkovi, a to po předchozím upozornění alespoň dvakrát do roka. V praxi se ale správci v některých lokalitách v podstatě bojí do bytů vstupovat kvůli značné početní koncentraci ne zrovna přátelsky naladěných sociálně vyloučených.

Navíc, jsou-li byty ve vlastnictví jeho obyvatel, už je to mnohem problematičtější. Lze se samozřejmě domáhat vstupu za účelem dezinsekce či deratizace s odkazem na obecné ohrožení, ale má-li být postup zcela po právu, je to na dlouhé lokte.

Zůstanou jen staří a vyloučení?

Paní Petra nechce z Ústí nad Labem odejít třeba do Prahy, tak jak to udělala spousta jejích vrstevníků, i když by tuto možnost nejspíš měla v rámci firmy, kde pracuje.
„V Ústí jsem se narodila, mám tady rodinu. A je zde tak krásná příroda,“ říká.

„Ale skoro všichni mladí a pracovití, jen jak dostanou příležitost, odsud prchají. Oficiálně se o tom nemluví, je to takové tabu, ale každý to vidí. Nebude trvat dlouho a z Ústí bude v podstatě ghetto. Plynou sem sice dotace, mnohé domy se opravily, jenže za pár měsíců jsou zase v dezolátním stavu. Do některých čtvrtí není pro lidi z venku lepší vůbec vstupovat, nebo jen s policejním asistentem,“ popisuje jeden ze zdejších policejních důstojníků.

Podle realitních makléřů to v takto zatížených oblastech chodí tak, že spekulanti neprodejné byty, i na první pohled horší než ten paní Petry, skoupí za babku, třeba i za desetinu původní ceny. Pak je pronajmou sociálně vyloučeným, kteří jsou na dávkách a na bydlení dostávají rovněž příspěvky. A ty odevzdají vykukům.

Lidé jako Petra jsou vypuzeni a místo nich přicházejí lidé odkázaní na stát. Rodiče si chodí pro dávky, děti až na výjimky do školy nechodí. Začarovaný kruh. Tak to vnímají místní právě v Ústí.