Ačkoli odpověď je jednoduchá, tedy to oznámit příslušným úřadům, přesto si to většina lidí rozmýšlí, protože má strach o práci. Ve světě již pro statečné lidi, kteří dokážou strach překonat, mají i pojmenování: whistleblower. Tedy člověk, který – v tomto případě varovně – píská na píšťalku. U nás se jim bude říkat oznamovatel. Počítá s tím návrh, který se rodí v dílně vicepremiérky pro boj s korupcí Karolíny Peake (LIDEM).

Naše zákony zatím podle Peake lidi, kteří upozorní na protiprávní jednání, chrání nedostatečně. Praxe jí dává za pravdu. Ten, kdo se rozhodne nemlčet a „zapíská“, se velmi často dočká tvrdé odměny: buď dostane padáka, nebo mu zaměstnavatel hází klacky pod nohy tak, že nakonec odejde sám. Příkladem whistleblowera, který upozornil na údajné korupční jednání a doplatil na to odvoláním z funkce šéfa Státního fondu životního prostředí, je současný senátor Libor Michálek.

Méně známý je případ Jitky Šmídové, která před lety jako pracovnice Národního bezpečnostního úřadu nedoporučila prověrku někdejšímu náměstkovi policejního prezidenta Václavu Jakubíkovi. Když pak vedení úřadu osvědčení přesto vydalo, věc zveřejnila a NBÚ opustila. Desetiměsíčním zákazem činnosti byl potrestán kapitán fotbalistů Libice nad Cidlinou Radek Váňa, který usvědčil tři rozhodčí z Nymburska z braní úplatků a následného ovlivňování utkání.

Je zřejmé, že lidé se zatím bojí – a zmíněné příklady ukazují, že oprávněně – trestu, který jejich „hrdinství“ obrátí proti nim.

Návrh Peake, který má Právo k dispozici, obsahuje zatím tři varianty. Podle první by ochrany požíval každý, kdo upozorní na jakékoli protiprávní jednání. Druhá možnost je, že by kdokoli mohl upozornit pouze na trestněprávní konání. A třetí varianta počítá s tím, že by se ochrana vztahovala jen na zaměstnance, který by upozornil na páchání trestného činu svým zaměstnavatelem.

Tuto nejužší variantu Peake doporučuje jako nejreálnější. Chráněn by oznamovatel měl být od svého podání do vyřešení případu, a poté ještě rok. V tomto smyslu by měl být upraven antidiskriminační zákon a služební zákony.

Ochrana by se mohla v budoucnu rozšířit

Podle právničky organizace Transparency International Radky Pavlišové je návrh jen prvním krokem. Oceňuje, že je to snaha zákonem říci, že whistleblowing je normální, že to není práskačství nebo udavačství.

„Postupně by ochrana oznamovatelů měla být rozšiřována a odstupňována podle závažnosti případu. Oznámení trestněprávního chování by mělo být chráněno důrazněji, než umožňuje antidiskriminační zákon. Časem by ochrana měla být rozšířena např. i na podezření na správní delikt. A chráněni by neměli být jen zaměstnanci,“ řekla Pavlišová Právu.

Nejde jen o korupci

Stejného názoru je i šéf poslanců soc. dem. Jeroným Tejc. „Pokud někdo má povědomí o protiprávním jednání i jinde, pak by měl mít právo na ochranu také. Půjde ale o to, aby se tato možnost nezneužívala. Aby se někdo pod ochranou neskrýval dva i více roků, než se věc prověří,“ řekl Právu.

Podle Pavlišové by ale nyní širší ochrana neměla šanci se do zákona dostat.
Pavlišová si myslí, že by měla vzniknout poradenská centra, kde se lidé dozvědí, jaký postup zvolit, aby eliminovali rizika vůči sobě. Zatím tuto úlohu plní nevládní organizace.

„Není moc whistleblowerů. Whistleblowing se přitom netýká jen korupce, ale i případů šikany ze strany zaměstnavatele. Může jít o jakékoli oznámení týkající se porušení práva, třeba bezpečnostních nebo zdravotnických předpisů,“ vysvětlila.